Článek
Nesmíme si představovat, že o prvním českém svatém snad existují dlouhé řady archivních polic zaplněných kronikami současníků či následně žijících historiků, nebo svazky úředních a zemských listin ověšených pečetěmi do vosku zalitými.
Takový zdroj je v celé Evropě jenom jeden jediný a vlastně ani není jisté, zda se skutečně týká knížete Václava, protože podle zmínky v jedné z legend měl Boleslav bratry dva.
Widukind z Coervey, benediktinský mnich, historik a kronikář žijící v letech 925-980 n. l., napsal kroniku a zároveň historické pojednání zvané „Tři knihy o činech Sasů“, ve kterém zpracovává životy významných saských panovníků, a to především Jindřicha I. Ptáčníka, a jeho syna císaře Oty I. Velikého. V tomto díle je zmínka o dotčených událostech v Čechách ve dvou odstavcích:
1/ Dvě věty v popisu válečného tažení Jindřicha I. na rozsáhlá slovanská území za východní hranicí jeho země v letech 928/929.
Widukind napsal: „(Jindřich) potom přitáhl ku Praze, hradu Čechů, se vším vojskem a krále jejího vzal v poddanství; o němž se vyprávějí jakési zázračné věci, jež však, protože je nemůžeme ověřit, považujeme za vhodné přejít mlčením. Byl to však Boleslavův bratr, který, pokud žil, císaři zůstával věrným a užitečným.“
2/ Při příležitosti nástupu Oty I. roku 936 Widukind zmiňuje, že “ ..Boleslav zabil svého bratra, muže křesťanského, a, jak se praví, zbožného.“
Je tedy zřejmé, že tento jediný, takříkajíc oficiální záznam vůbec neuvádí jméno Boleslavova bratra; pouze to, že informace o něm nejsou ověřitelné a tedy ani zaznamenání hodné.
„Vše ostatní, co se domníváme vědět, je obsaženo v legendách, nebo je z nich převzato. Legendy jsou životopisy svatých, avšak životopisy velice zvláštní. Jejich hrdinové se totiž rodí až v okamžiku své smrti.“ Říká doslova pan Dušan Třeštík.
Nejstarší vůbec zachovanou a latinskou legendou o sv. Václavovi je spisek začínající slovy „Crescente fide Christiana (Když rostla víra křesťanská)“ sepsaná kolem roku 975 bezejmenným knězem patřícím k biskupství na Pražském hradě.
O něco později napsal neznámý autor, s největší pravděpodobností spolubratr výše zmíněného kněze, legendu o Ludmile začínající slovy „Fuit in provincia Bohemorum (Byl v zemi České)“.Z této legendy se zachovala pouze část, zejména chybí vše, co se odehrálo po Ludmilině smrti.
Jakýmsi shrnutím bylo dílo sepsané kolem roku 993 mnichem zvaným Kristián – zvaný jinde Kříšťan - Legenda takřečeného Kristiána, který sebral a prostudoval vše, co mu bylo v té době dostupné, a vytvořil legendu zabývající se Cyrilem a Metodějem, Ludmilou a Václavem.
Z těchto tří legend (a možná i další, plně nedochované, První staroslověnské legendy, která mohla být nejbližší uváděným událostem), vychází i první známá a dochovaná Kronika Čechů děkana Kosmase, sepsaná latinsky okolo roku 1120 – tedy asi 200 let po životě a smrti knížete Václava.
Z nedochované První staroslověnské legendy také s velkou pravděpodobností vychází tzv. Prology – legendy z území Kyjevské Rusi a z oblasti Moskvy a Novgorodu.
Historikové dnes považují za nepochybné, jak ukazují nejstarší legendy či odkazy na ně, že spor obou bratrů, který vedl k Václavově smrti, měl původ nejen v mocenském boji, ale hlavně ve sporech o dalším směřování a vývoji přemyslovského knížectví. Teprve pozdější, mladší legendy přidávají Václavovi víc a víc svatosti a svatých skutků; zatímco Boleslav se v nich stává postupně zrádcem svého bratra, spiklencem, bezvěrcem a nakonec vrahem; a jejich spor se posouvá do roviny náboženské.
Jak by ale mohlo dojít ke sporům o moc, pokud by Václav byl starším bratrem a legitimním uznaným vládcem?
Nedostatek skutečně ověřitelných historických záznamů přivádí historiky a badatele nejen k mírnému šílenství, ale i k různým sporům a závěrům. Já sama pro sebe jsem si vytvořila dvě možnosti, ale nejprve bych ráda uvedla několik prozatím uznávaných (ne všemi historiky) dat: asi r.907 se narodil Václav; roku 915 umírá Spytihněv (strýc) bez následníků a vlády se ujímá jeho bratr Vratislav (otec Boleslava a Václava a možná ještě třetího kněžice); asi roku 915 se narodil Boleslav, a roku 921 umírá Vratislav, vlády se ujímá Václav.
Hypotéza A
Podle zatím uznávaných dat se jeví Václavův nárok na knížecí stolec jako nezpochybnitelný, byl přece o několik starší než Boleslav, kdyby tu však nebyla úzká souvislost s děním v sousední zemi silného a vlivného souseda, v Sasku. Tam panující Jindřich Ptáčník měl syny Thankmara, Otu a Jindřicha mladšího. Zatímco první dva se narodili v době, kdy byl Ptáčník pouze saským vévodou, v době narození Jindřicha už byl saským králem. Přes to si nejmladší syn Jindřich za podpory své matky Matyldy činil po smrti otce nárok na královský trůn, a to z důvodu porfyrogeneze, protože pouze on byl narozen „v královském purpuru“; a, jak píše Widukind, „natus aula regia“– na královském dvorci. (V rámci uchvácení moci nechal později Ota staršího bratra Thankmara zabít v kostele, u oltáře; a mladšího bratra pro jistotu vsadit do vězení. Přes to ho nejen saská, ale celá evropská historie zná jako císaře Otu I., Velikého.)
Podle dat uvedených výše se tedy Václav, na rozdíl od svého mladšího bratra Boleslava, narodil jako syn ne-panovníka a jeho právo na titul mohlo být v souladu s místními a historickými zvyklostmi pochybné. A pak jsou tu zmínky v Proložních legendách, které mají velmi blízko k První staroslověnské legendě a byly, zdá se, nejméně ovlivněné vývojem legend ve střední Evropě:
„I zpychli mužové čeští . . . Ti tedy namluvili Boleslavovi: bratr Václav tě chce zabít.“ „Jestliže nás neuposlechneš a nepředejdeš-li v zabití bratra svého, on tě zabije.“ A mladší bratr Boleslav, taktéž narozený vládnoucímu panovníkovi (na rozdíl od staršího bratra Václava), s nimi začal jednat, a za podpory své matky si činí nárok na panovnický titul.
Hypotéza B
K této, přiznávám, dosti spekulativní teorii, mě přivedla zmínka v jednom z Prologů: „(Václav) pak měl staršího bratra Boleslava“. Pokud by tomu tak bylo, celá situace by se naprosto obrátila. Možné by to bylo, protože datum narození Boleslava v roce 915 není v historických pramenech nikde uvedeno (bylo pouze odvozeno ze souvislostí s jinými událostmi), a mohl se narodit kdykoli před tímto datem; datum narození Václava se v různých legendách uvádí od roku 905 až do roku 911. Pak by ani jeden z nich neměl nárok na panovnický titul podle výše uvedené porfyrogeneze (Vratislav, jejich otec, prokazatelně nastoupil na knížecí stolec v roce 915), a Boleslav by se s podporou své matky panovnického titulu a moci domáhal na základě prostého práva prvorozeného syna. Proč je narození Boleslava v roce 915 málo pravděpodobné? Pokud přijmeme datum zabití Václava v roce 929, bylo by Boleslavovi v té době pouhých 14 let! I proto se část historiků přiklání k dataci úmrtí Václava až v roce 935, ale i tak by v té době Boleslav narozený v roce 915 byl dvacetiletým mladíkem – a jaké mohl v tomto věku mít za sebou závažné skutky, které k němu přiklonily (jak je vidět z následujících událostí) přízeň, věrnost a oddanost velké části a snad i většiny českých pánů?
Co se tedy potom stalo?
Všechny vědecké výzkumy všech pramenů ve všech legendách (nic jiného k dispozici není) se shodují na jediném: jediná jistota je, že Václav zemřel. Ani datum, ani rok, ani pohnutky, ani jména a osoby těch, kdo Václava zabili a dokonce ani přesné místo jeho smrti nejsou doložené a ověřitelné.
Legendisté shodně píší o tom, že Václav odjel z Prahy na sídlo svého bratra Boleslava, aby tam s ním oslavil nadcházející svátky svatých Kosmy a Damiána, a svatého Jimrama, kterých si velmi vážil. Ale nedokáží se shodnout ani na místu Boleslavova sídla (byl tu přece Levý Hradec, místo, kde byl založen a vybudován první křesťanský kostel na českém území; a dále Budeč, rozlohou mnohem větší než tehdejší území Pražského hradu; proč by si Boleslav nezvolil jako svoje sídlo jedno z těchto?); ani na letopočtu, natož na přesném datu. Na bratrovo sídlo Václav dorazil s nevelkým doprovodem, a byl, podle všeho, bratrem dobře přivítán. Ve večeřadle probíhala oslava tak, jako všechny v té době: až příliš hojné jídlo a pití. Druhého dne ráno se Václav vydal do kostela, a cestou potkal svého bratra – legendy o tom mlčí, ale jistě šel také do kostela. Legendisté dokonce shodně uvádějí, jak Václav Boleslava oslovil: „Bratře, včeras nám dobře posloužil!“ a prezentují to jako laskavé poděkování. Ale v situaci, kdy mezi bratry panovalo tolik rozporů, a ani jeden z nich určitě ještě nebyl střízlivý, mohla taková věta vyznít nebo být přijata jako posměšná a ponižující. Boleslav tasil meč, Václav mu ho vytrhl a srazil ho k zemi. V té chvíli vyšli ke kostelu Boleslavovi družiníci. Uviděli svého pána, kterého si vážili a ctili a obdivovali, sraženého na zemi a jeho bratra stojícího nad ním s napřaženým mečem.
Co se stalo potom, to se prostě stát muselo.
Co mě však velmi zaujalo, byl jiný aspekt. Historii, jak je všeobecně známo, píší vítězové, ale tady se zdá, jako by historii psal ten poražený. Vždyť co vlastně víme o Václavovi? Prakticky nic, až na ty tři věty v jediném ověřitelném historickém zdroji. A co po něm vlastně zůstalo? Žádný potomek, žádný popis státotvorných skutků, žádný vliv na další rozvoj českého království, neřku-li na vývoj v Evropě.
Ovšem Boleslav I., to je jiná.
Byl to první panovník, který razil českou měnu. První panovník, který změnil svou družinu ve státní vojsko, placené nikoli penězi jednotlivých pánů, ale z knížecích (státních) důchodů. Panovník respektovaný, a možná i obávaný, svými sousedy. Panovník, který způsoby v té době zcela obvyklými položil územní základy budoucího českého království – zahájil tažení proti okolním knížatům, dobyl jejich území, nechal pobořit jejich sídla a místo toho nechal zbudovat křesťanské kostely a nové přemyslovské správní hrady. To vše ve zřetelně ohraničeném časovém období, ještě před rokem 950. Kníže, mezi jehož přímými potomky byli Václav I., Přemysl Otakar II., Václav II.; a nepřímo i Karel IV. císař římský; mezi potomky Boleslava I. patří i Anna Lucemburská, královna Anglie; a Dagmar, královna Dánská.
Ale i když jeho potomci po meči vymřeli, jeho potomci po přeslici - ti v průběhu několika staletí vládli Evropou a žijí do dnes.
Kníže Boleslav I. provdal svou dcera Doubravku za polského knížete Měška I., a ti spolu založili dynastii Piastovců, která však Kazimírem III. po meči končí. Ale přes polskou sv. Hedviku (Jadvignu)z Anjou, která byla následnicí Piastovců jak v otcovské, tak v mateřské linii, se dostaneme k jejímu synovi, Vladislavu II. Jagellovi, zakladateli dynastie Jagellonců, jehož vnuk se stal českým králem Vladislavem Jagellonským. (Dalo by se říct, že krev Boleslava I. se vrací na český trůn.)
Jeho dcerou byla Anna Jagellonská, řečená princezna Anna Česká, provdaná za Ferdinanda I. Habsburského; matka krále českého, uherského a císaře římského Maxmiliána II. Habsburského; a babička císaře Rudolfa II. V průběhu prý poměrně šťastného manželství porodila Anna 15 dětí. A z těch si blíže povšimneme dvou - syna Karla a dcery Johany.
Jejich nejmladší syn Karel Štýrský měl dceru Markétu Rakouskou, kterou velmi výhodně provdal za španělského krále Filipa III.; a z tohoto manželství se narodila doňa Ana Maria Mauricia, kterou známe nejen z historie, ale i z literatury jako Annu Rakouskou, manželku francouzského krále Ludvíka XIII.
Jejich patnácté dítě, dcera Johana Rakouská, byla provdána za toskánského velkovévodu Franciska I. Medicejského. Z tohoto svazku se narodila dcera Maria de´ Medici, která byla provdána za francouzského krále Jindřicha IV. a se stala francouzskou královnou a matkou Ludvíka XIII.
Princezna Anna Česká byla tedy prababičkou francouzského panovnického páru, Anny Rakouské a Ludvíka XIII; a pra-prababičkou Ludvíka XIV.
Historické záznamy, letopisy a rodokmeny ukazují Boleslavova bratra jako bezdětného knížete, jehož jméno a skutky nebylo lze ověřit a hodné zaznamenat. Boleslava pak jako opravdového zakladatele českého státu, udatného bojovníka a rovnocenného protivníka i spojence vládnoucích králů; předka dlouhé řady knížat, králů, královen, císařů a svatých.
A jestli by se snad zdálo, že Anglie je z tohoto přemyslovského klanu jaksi vyňata. Thietmar (Dětmar) Merseburský, kronikář uznávaný jako snad nejlepší znalec té doby a poměrů, uvádí, že dcera Měška I. Polského a Doubravky (=vnučka Boleslava I.) byla provdána za dánského krále Svena zvaného Vidlí vous, a porodila mu syny Knuta a Haralda. Jméno této dánské a švédské královny sice výslovně neuvádí, ale velmi pravděpodobně to byla Sigrin, v Polsku zvaná Swiatoslawa. No a Knut, král dánský, byl v letech 1016-1035 králem Anglie. A i když tato rodová linie vymizela pod náporem normanských a dalších dobyvatelů, je prokázané, že královna Alžběta II. byla 31× pravnučkou Vratislava II. , přímého potomka Boleslava I.
Ovšem rozšířené obecné povědomí vidí něco zcela jiného.
Hle – svatý Václav, vojevoda a patron země České; a Boleslav – bratrovrah.
Veškeré citace a podklady jsem čerpala z knihy Počátky Přemyslovců; autor Dušan Třeštík, vydáno v roce 1997 nakladatelstvím Lidové noviny; a z knihy Vražda Václava, knížete českého; autor Miroslav Ivanov, vydáno v roce 1975 nakladatelstvím Československý spisovatel.
