Článek
Téma tisíce variant úhlů pohledů ze strany alkoholiků a na druhé straně těch, kteří s nimi žijí.
Díky manželovi jsem poslechla velmi mnoho podcastů, týkající se toho, co alkoholici prožívají, jak to mají, jak může být dlouhá cesta, než si to vůbec přiznají. Nicméně mi na různých kanálech, které jsem poslouchala, chyběl názor partnera. Jak je vlastně nám, kteří jsme na té „druhé straně“.
Zjištění pravdy
Vůbec nevíte, že je váš partner alkoholik, protože jste ho vidívala jen občas v povznesené náladě. Když se něčeho napil, bývalo to vždy večer a v noci, kdy se věnoval své profesi. Ráno jste ho nikdy s kocovinou nezastihla, protože v době, kdy se probouzí, jste vy už dávno pracovně mimo domov. Jediné, co jste zaregistrovala bylo, že pokud se někdy oslavovalo a pil víc, stával se podrážděným a v hádkách rychle ztrácel kontrolu.
Možná zažitá představa, že alkoholik je jen ten, kterého vidíte denně opilého, potácejícího se po bytě, chodícího pravidelně do hospody atd. Ano, to by mi dávalo smysl. Ale co když to tak není. Co když jste svého partnera neviděli „pořádně“ opilého nikdy? Co když to nebyl typický obraz toho, že alkoholik je člověk, který je načichlý alkoholem, gaučový povaleč s lahví v ruce atd.
Jednoho dne však dojde k bodu zlomu a o jeho závislosti se dozvíte tak, že to uvnitř něj „bouchne“, doslova se vám sesype a na pokraji sil vám řekne, co vlastně řeší. Delší dobu si uvědomuje, že má problém a dělal vše proto, abych se o jeho pití nedozvěděla. Teď však přišla ta chvíle, kdy už ví, že to nedokáže mít pod kontrolou.
V ten moment je to, jako by s vámi někdo nepřiměřeně silně zatřepal, jako by vás někdo doslova omráčil, projel vámi blesk z čistého nebe. Jediné, co vás v tu chvíli intuitivně při vaší povaze napadne, je: „všechno spolu zvládneme, všechno bude dobrý…“
Cesta ke změně představ
Zjištění, že je partner alkoholik, spouští hromadu otázek. Proč pil? Co ho k tomu vedlo? Jak dlouho to trvá? Je opravdu alkoholik? Věděla jsem, že si kupuje na večer k práci víno, ale alkoholik?
Po dalších rozhovorech se dozvíte, že alkohol se stal jeho cestou, jak utéct před nočními děsy, které ho trápí od mládí. Popisuje vám naprosto hrůzné, katastrofické neustále se opakující sny, které ho pronásledují, kdykoliv jde spát bez alkoholu. Jedině alkohol mu poskytuje klidný spánek. Přemýšlíte odkud může něco takového pramenit. Našla jste si psychologické články o nočních děsech, běsech, můrách. Je těžké přijmout, že váš partner je alkoholik, protože to víte, jen z jeho vyprávění. Vůbec vám to nedává smysl. Pití vzniklo jako důsledek nějakého „skrytého traumatu z dětství“? Chcete to pochopit.
Začala jsem se více zajímat o jeho minulost, dětství a následně jsem si vzpomněla, jak mi na začátku našeho vztahu řekl s nadsázkou: „Moje rodina tě spraví, tam pijí všichni a ne málo.“ Z toho se později stala stěžejní myšlenka. Pokud někdo vyrůstal v prostředí, kde alkohol byl normou, je snadnější k němu sáhnout jako k řešení.
Odpovědnost a viníci
Dítě, které od mala vidí, jak se doma pije, proč by to vlastně dřív nebo později nezkusilo samo? Vždyť tatínek a maminka by přece nikdy nedělali nic špatného, navíc když jsou to milující rodiče, které by za své dítě dýchali.
V jednom z podcastů od alkoholika zaznělo: „Jednu dobu jsem hodně dával za vinu svým rodičům, že jsem dopadl tak, jak jsem dopad kvůli tomu, že hodně pili, ale hlavní podíl viny je na mých bedrech.“
Snažila jsem se porozumět, jak je tento názor myšlen. Přiklad rodičů přece formuje děti. Přijde mi to jako „jedna a jedna jsou dvě.“ Jsem dospělý, je to moje rozhodnutí, jsem za to zodpovědný já.
Ale.
Uvědomuje si někdo, že rodiče a příbuzná rodina jsou ti, kteří v podstatě ukázali cestu, dali návod, otevřeli dveře, že celé dětství ukazovali dítěti něco tak automatického a běžného, že alkohol je součástí životní „rovnice“?
Je to jako když dítě někdo učí psát celý život pravou rukou a až je dospělý, tak si má sám uvědomit, že má psát levou a celá rodina zůstane psát pravou.
Možná někomu přijde tento názor přemrštěný, ale tím, že pracuji částečně ve školství, vidím a slyším, kolik toho děti zažívají doma, co to s nimi dělá, jak se pak můžeme divit tomu, že jsou děti, jaké jsou? Děti jsou odrazem prostředí, ve kterém tráví většinu času (absolutně teď neberu v úvahu genetiku, to je zase jiná část). Vždyť je každé dítě jiné, jinak silné, jinak emoční. Proto si myslím, že pro dotyčné vyrostlé dítě, které má něco takového v dospělosti či po zbytek života překonávat, je to nepředstavitelně těžké, někdy i nemožné a ne, že je hlavní podíl na jeho bedrech. Děti jsou v nespočtech případů obětmi toho, čemu přihlížejí doma a toho, čeho se jejich rodiče na nich dopustili ať už psychicky, fyzicky, nebo jen přihlížením. A pak se s tím rvi po zbytek života sám.
Emoční důsledky pro partnera
Všechny tyto myšlenky byly těžké nejen pro mého partnera, ale i pro mě. Partnerova závislost vás zasáhne nepřipravené. Nikdo vám neřekne, jak máte reagovat, co máte cítit. Je to začátek dlouhé cesty. Co mi pomáhá, je hledání informací a sdílení těchto zkušeností.
