Dětské oslavy jsou boží. Dokud nejsi ten, kdo je zrovna pořádá

Od začátku školního roku jsme neměli jediný týden bez oslavy některého ze spolužáků našich dětí – a to máme jen dvě. Každou chvíli se najde spolužák, který má právě narozeniny, a domů tak putuje jedna pozvánka za druhou – krásně barevné, s obrázky pohádkových postaviček, a samozřejmě s kontaktem na maminku oslavence, abychom mohli potvrdit účast.

Narozeniny jsou sice radostná událost, ale v dnešní době se slaví tak honosně, že by leckterá svatba zbledla závistí. Nechybí bohaté občerstvení, dekorace, a někdy ani malování na obličej nebo skákací hrad. Rodiče zkrátka udělají cokoliv, aby si děti svůj den užily. A je to správné – jen trochu náročné. Finančně, fyzicky i psychicky.

Oslavy cizích dětí jsou ještě celkem v pohodě. Veškerou organizaci, chaos i nafukování balónků si totiž užije rodič oslavence. Vy jen koupíte dárek a v den oslavy prostě přijdete.

Pokud není vyžadováno, abyste zůstali jako doprovod vašeho dítěte, můžete si pogratulovat. Čeká vás vzácný bonus v podobě volného odpoledne, které je pro rodiče něco jako výhra v loterii. Po skončení oslavy si spokojeného potomka vyzvednete, odvezete domů a vyčerpaného ho uložíte ke spánku.

Pokud je na oslavě vaše přítomnost nutná, už to taková výhra není, ale dá se to zvládnout. Popovídáte si s ostatními rodiči, dobře se najíte a chvíli máte pocit, že jste konečně mezi lidmi. Jen z toho dětského křiku vám jde hlava kolem, ale po oslavě zpravidla odcházíte s dobrým pocitem, že jste to přežili vy i vaše dítě, které si jako poděkování od oslavence odnáší taštičku s malým dárkem.

A než se nadějete, na programu dne je organizace narozeninové oslavy vašeho dítěte.

Tohle už taková pohoda nebude. Ačkoliv jsem se zařekla, že na desáté narozeniny uspořádáme poslední větší oslavu s kamarády, když vidím dětské nadšení a těšení se týdny dopředu, je mi jasné, že to nedodržím.

Teď jsem to já, kdo musí vytasit peněženku, nachystat pozvánky, zarezervovat místo pro deset dětí, objednat dort, zajistit občerstvení a doufat, že se tahle celá sranda obejde bez ztrát na životech i nervové soustavě.

A jelikož se moje děti uměly narodit v zimě – tedy v sezóně respiračních onemocnění –, zbývá ještě držet palce, aby většina dětí neonemocněla. Nebo hůř, aby neonemocnělo to moje. Přesouvání oslavy na jiný termín je totiž disciplína, kterou bych ráda vynechala.

Ano, stojí to dost peněz, nervů, času i sil. Pak za vámi ale přijde vaše dítě, obejme vás a řekne: „Tohle byla ta nejlepší oslava na světě.“

A právě v tuto chvíli je vám jasné, že to mělo smysl. A příští rok? Samozřejmě, že to absolvujeme znovu. Dětská radost je totiž největší odměnou.