Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že o kamarádku přijdu kvůli obyčejným dětským hádkám.
Poznaly jsme se na dětském tanečním kroužku. Naše holky si tehdy okamžitě padly do oka a my dvě se během čekání daly do řeči.
Jak už to tak bývá, probraly jsme všechno možné a já jsem měla pocit, že jsem konečně potkala maminku, s níž jsme naladěné na stejnou notu. A protože naše povídání bylo fajn, předaly jsme si na sebe kontakt a následně se domluvily, že společně vyrazíme ven.
Několikrát jsme se na hřišti i doma opravdu sešly. Holky si hrály nebo kreslily, my jsme si povídaly a probíraly běžné záležitosti, které přináší každodenní život. Vše se jevilo jako velká idylka, jenže pak se něco změnilo a náš přátelský vztah šel do kytek.
Mami, já už s ní nechci kamarádit.
Holky se začaly hádat, najednou si přestaly rozumět a už spolu odmítaly kamarádit. Společná setkání už nebyla příjemná a pohodová jako kdysi. Místo toho probíhala v jakési křeči.
Mezi holkami panovalo dusno a s kamarádkou jsme s ním nic nezmohly ani přesto, že jsme se je snažily přivést ke smíru.
Dcery nás začaly prosit, abychom už další setkání nedomlouvaly, a my, dvě mámy, jsme se najednou ocitly v dost nepříjemné situaci.
Ono se o tom asi tolik nemluví, ale řekla bych, že se to stává častěji, než bychom si mohli myslet.
Rodiče si rozumí, ale děti jim do té idylky hodí vidle. Neudělají to samozřejmě naschvál, ale na výsledku to nic nemění - děti se spolu nebaví, tak se nakonec přestanou stýkat i rodiče.
K setkávání už totiž nenacházejí tolik příležitostí a přátelství mezi maminkami se postupně začne rozplývat jako pára nad hrncem.
A když mezi dětmi visí napětí, najednou už se ani dospělým nepovídá tak lehce jako dřív. Obzvlášť pokud se nepohodly v tom, jak situaci řešit.
Empatie a stopka setkáním
Snažím se být empatická a představuji si sama sebe na místě dětí. Chtěla bych, aby mě někdo nutil kamarádit s někým, s kým si nerozumím? Nechtěla. A i když v mých očích holky řeší třeba malichernosti, je mi jasné, že pro ně to malichernosti vůbec nejsou.
Proto jsem se rozhodla, že našim setkáním s dětmi dám stopku s tím, že se můžeme občas potkat bez nich. A kdo ví, třeba si od sebe chvíli odpočinou a tu cestu si k sobě zase najdou.
Jednoduše jsem tomu chtěla dát čas - vždyť by mělo být v zájmu všech, abychom volný čas trávili s těmi, se kterými je nám fajn.
Kamarádka to ale viděla jinak
Bylo evidentní, že kamarádce moje rozhodnutí není po chuti a přišlo mi, že se cítí ukřivděně. Snažila se holky do přátelství tlačit a bohužel začaly přicházet i nesmyslné výčitky - tedy alespoň z mého pohledu.
Chyba je prý u mojí dcery, protože je taková nebo maková a já se málo snažím o to, abych jí to všechno správně vysvětlila.
Ale to zase nebylo po chuti mně. Nebudu dceři přece přikazovat, s kým se musí kamarádit.
Přátelství dvou matek nevydrželo
Na přátelství s mámou, s níž mi dřív bylo fajn, se začaly hned při prvním problému projevovat trhliny, které se čím dál víc prohlubovaly.
Už nám nebylo příjemné ani náhodné setkání a maximum, co jsme si byly schopné říct, byl možná tak pozdrav.
Je to absurdní
Mrzí mě to. Nejen kvůli dceři, ale i kvůli tomu, že v dospělosti člověk nenachází blízké lidi jen tak na lusknutí prstu.
Je mi smutno z toho, že se přátelství rozpadne jen proto, že si děti zrovna nesedly. Přijde mi to absurdní o to víc, že se rozpadl vztah, který dříve působil pevně - ale možná nebyl tak pevný, jak jsem si myslela.
Proč se na sebe zlobíme kvůli hloupostem? Neměli bychom podobné nepříjemnosti řešit jako dospělí a rozumní lidé?
