Článek
Dobrovolná bezdětnost rozhodně není žádným nováčkem mezi veřejně probíranými tématy. Když jsem si ale pročítala diskuzi pod jedním z aktuálních článků, překvapilo mě, jak často se opakoval jeden konkrétní názor.
Dobrovolná bezdětnost by se měla zdanit
Z analýzy komentářů pod článkem vyplynulo, že přibližně čtvrtina vyjadřovaných názorů by podpořila myšlenku vyššího zdanění u lidí, kteří se vědomě rozhodnou nemít děti. Argument? Právě děti prý budou jednou financovat důchodový systém, zatímco dobrovolně bezdětní z něj budou také čerpat. Podle některých diskutujících by proto měli do systému přispívat více, případně by vůbec neměli mít nárok na důchod.
Někdo k tématu naopak psal, že nemít děti je čistě osobní rozhodnutí, jiní to vnímali jako projev sobectví a nejnižší procento diskutujících zastávalo názor, že bezdětní lidé ušetří víc peněz, které mohou investovat do důstojného stáří.
Osobní rozhodnutí, nebo povinnost vůči společnosti?
Argumentům rozumím. Na první pohled jakousi logiku mají, ale stejně se s nimi neztotožňuji. Proč? Za sebe bych řekla, že za rozhodnutí nemít děti by neměl být nikdo souzen. Stejně jako nepovažuji za správné hodnotit rodiče podle počtu dětí, nepřipadá mi správné finančně trestat ty, kteří se rozhodnou žít bez dětí. Vyšší daně na základě toho, zda někdo má nebo nemá děti, podle mě není tou nejlepší cestou, kterou bychom se měli vydat.
Rodičovství je jedno z největších životních rozhodnutí, které člověk udělá. A co bychom si namlouvali, s takovým rozhodnutím přijde ruku v ruce spousta omezení, zodpovědnost za další bytost, strach, radost, smích, ale někdy také starosti. O to víc si myslím, že děti by na svět měly přicházet proto, že je jejich rodiče opravdu chtějí, a ne proto, že se bojí finančního znevýhodnění.
Sama jsem šťastná máma dvou skvělých dětí, které jsou pro mě opravdovým smyslem života. A i když je to někdy náročné, nikdy bych neměnila. To ale neznamená, že budu soudit nebo požadovat vyšší odvody od lidí, kteří se rozhodnou jinak. Každý by měl mít právo žít podle svých představ, a pokud do nich děti z nejrůznějších důvodů nezapadají, společnost by to měla jednoduše respektovat.
Je zajímavé, jak snadno se dá proměnit jedno z nejzodpovědnějších životních rozhodnutí v otázku daní. Neměli bychom se ptát spíš na to, jestli není problém především v systému, který svou stabilitu staví na předpokladu, že každá další generace bude dostatečně početná?
