Článek
Milá kapelo mého mládí!
Je to neuvěřitelné, ale když jste začínali, byla jsem malá holka. Holka, která oslavila 10 let, ale připadala si ohromně dospělá. Zeď nad postelí jsem měla polepenou vašimi plakáty, pořád dokola jsem si na kazetě pouštěla vaše songy a přiznám se, že jsem - stejně jako spousta dalších holek -, byla platonicky zamilovaná do nádherného blonďáka, kterým byl dnes svérázný Martin Kocián. Ten se bohužel jako jediný z kapely rozhodl, že si vysněnou slávu bude užívat nejen naplno, ale mnohem víc, než bylo zdrávo. A to se mu vymklo z ruky, což sám přiznal i ve 13. komnatě natočené v roce 2005.
Martin vzhledem k divokému životnímu stylu začal být pro kapelu nespolehlivý, jedno mu ale neodpářete - před třiceti lety byl nejen spoluzakládajícím členem Luneticu, ale dost možná i jeho hlavním hnacím motorem.
Ano, je jasné, že časy se mění, ale ať bylo, co bylo, v případě velkého říjnového koncertu k třicetiletému výročí založení kapely by se k Martinovi mělo přistupovat jako k jejímu členovi, neboť před třiceti lety jím byl. V tomto případě by koncert bez něj byly jen tři čtvrtiny Luneticu. A v tom se se mnou možná ztotožní i další fanynky či fanoušci.
O to víc mě potěšilo, když jsem vás viděla v Show Jana Krause a z Vaškových úst jsem slyšela, že jste Martina na koncert skutečně pozvali. Díky za to! Myslím si, že je to správné gesto, a přesto, že Martinova účast je nejistá, cením si toho, že jste udělali, co jste mohli.
Mějte se fajn a ať se vám daří.
