Článek
Když přijde řeč na moderní technologie a spotřebiče, které nám mají usnadnit život, s manželem nenacházíme společnou řeč a rázem se ve mně probouzí jakýsi obranný mechanismus.
Já jsem v tomhle těžká konzerva, která žije ráda v zajetých kolejích, on by nejraději objednal snad i chytrou utěrku, která by hlásila, kolikrát denně jsme utřeli stůl.
Napíšu to na rovinu. Ačkoliv jsem před rokem oslavila čtyřicítku, svým přístupem k technologiím bych klidně mohla kandidovat do Klubu seniorů. Ano, nerada to přiznávám, ale v konzervativním vztahu k moderním vymoženostem někdy připomínám spíš někoho o půl století staršího. Pokud si myslíte, že přeháním, vězte, že jste na omylu.
Pravdou je, že ještě donedávna jsem si vystačila s koštětem a sušákem na prádlo. Rýži jsem vařila poctivě v kastrolu a nikdy jsem nepociťovala potřebu vlastnit například rýžovar.
Navíc trpím chronickým nedostatkem místa a vidina dalšího zbytečného spotřebiče mi způsobuje něco mezi úzkostí a alergickou reakcí. Doteď jsem se bez těchto vymožeností obešla, tak proč by to najednou mělo být jinak? Proč mám utrácet za něco, co nechci?
Začalo to sušičkou
V době, kdy manžel přišel s prvním návrhem na „další krok k lepším zítřkům“, už jsme doma měli myčku a kávovar. To jsem ještě zvládala, ale je pravda, že tehdy jsme nové věci měli kam dávat.
„Co kdybychom si pořídili sušičku?“ nadhodil jednou večer a já se na něj nevěřícně podívala.
„A k čemu? Vždyť máme sušák. A balkon.“
Jenže znáte to. Myšlenka se mi usadila v hlavě a zanedlouho jsme sušák používali už jen jako designový prvek. Bolelo to, ale chtě nechtě jsem musela uznat, že jsem se sušičce bránila zbytečně. Dnes si to bez ní už asi nedokážu představit. Problém ale je, že to u nás nikdy neskončí u jedné věci.
Robotický vysavač. Rýžovar. Zmrzlinovač. A Ježíšek nedávno přinesl dokonce 3D tiskárnu – zařízení, které produkuje hromadu plastových předmětů, o nichž jsem do té doby vůbec netušila, že mi nechybí. A kdybyste slyšeli, jaký kravál ta kraksna dělá, když tiskne… Škoda mluvit.
Zbytek rodiny ovšem 3D tiskárnu považuje za technologický zázrak, kterému třeba taky časem přijdu na chuť. No nevím. Pokud ano, tak jedině snad ve snu.
Horkovzdušná fritéza? Jen to ne!
Teď stojíme před další těžkou životní zkouškou.
Můj manžel přišel s tím, že všichni okolo něj mají horkovzdušnou fritézu a nemohou si ji vynachválit. Prý v ní dělají všechno. Hranolky, maso, zeleninu a kdo ví, co ještě. Rád by ji doma měl taky - když se prý blíží ty jeho narozeniny.
Upřímně? Mně doteď nechyběla a při představě dalšího spotřebiče se mi ježí všechny chlupy na těle. Nezajímá mě, že ji mají všichni! Tak ať, ale my ji nemáme kam dát. Leda, že bychom obětovali mikrovlnku, nebo případně jedno dítě. A to nikdy!
Navíc mám obavu, že by mohla dopadnout stejně smutně jako zmrzlinovač – rozbalený, dvakrát použitý a následně odložený na místo, kde spotřebiče čekají na nový život v novém domově.
Mimochodem, znám několik lidí, kteří mi přiznali, že horkovzdušnou fritézu koupili a po dvou použitích ji používat přestali. Prostě jim leží v komoře. Já zatím odolávám, ale moc dobře vím, jak to u nás chodí.
Je dost možné, že za půl roku budu horkovzdušnou fritézu doporučovat všem známým a tvrdit, že její nákup byl od začátku můj nápad. Protože tak to u nás bývá. Já protestuju, manžel objednává a já jsem pak skoro vždy potichu vděčná, že jsem zase jednou prohrála.
Foto jen pouze ilustrační, horkovzdušné fritéze zatím odolávám.
Odcházím poražená, přesto vítězím
Ze sporů o spotřebiče odcházím jednoznačně jako poražená, ale ve finále žiju pohodlněji a až na 3D tiskárnu a zmrzlinovač si většinu vymožeností dnešní doby dokážu zamilovat.
A tak si vlastně skoro pokaždé s koupí nového spotřebiče říkám, že některé spory se vyplatí prohrát. A že si přesto nakonec můžu připadat trochu jako vítěz. Člověk si totiž velmi rychle zvykne na věci, které mu usnadňují život.
