Článek
Na ulicích, které běžně využívám jako cesty do obchodu pro rohlíky nebo do práce, se už nějaký ten pátek nacházejí nepřehlédnutelné volební stánky, u nichž postávají volební agitátoři. Za ty roky je mám dokonale přečtené a dělím je do dvou kategorií.
1. Mladý brigádník
Většinou jde o studenta oblečeného do barevně výrazného trika s logem politické strany. V ruce drží štos letáků, které vás mají přesvědčit o tom, že tahle nebo tamta strana je ta pravá.
Tento jedinec nebo skupina dalších takových vás na ulici pravděpodobně neoslovuje ani tak z politického přesvědčení jako spíš z čirého zoufalství. Potřebuje udat hromadu letáků, aby mohl jít domů.
Jeho pohled říká: „Prosím, vezměte si to, i kdybyste to měla za nejbližším rohem hodit do koše.“ Když kolem nich procházíte, musíte upřeně hledět do dálky, do uší dát sluchátka a hlavně nenavazovat oční kontakt. Jakmile totiž pohledem zavadíte o jejich stoh letáků, jste v háji.
2. Kandidát z plakátu
Borci, které jindy potkáváte výhradně na billboardech u silnice nebo v televizi, před vámi najednou stojí v celé své kráse. Jsou z masa a kostí, prostě úplně normální lidi jako vy.
Se srdečným pozdravem vám podávají ruku a vy si připadáte, že jste pro toho politika ten nejdůležitější člověk pod sluncem. A to je fakt moc pěkný pocit, i když víte, že takhle to fakt není.
Právě z jejich úst pak slyšíte slova: „Propiska pro vás, bonbony pro děti… Jo a tady máte letáček, pojďte s námi konečně udělat tlustou čáru za současným vedením!“
Hned víte, že s novou stranou bude nový bazén, cyklostezka, opravená škola a levnější teplo. Předvolební kampaň je jediný měsíc v roce, kdy mají politici o obyčejného chodce z ulice tak enormně upřímný zájem.
Dárečky z kampaně, které nechcete
Kromě špekáčku k opečení zdarma, cukrové vaty a skákacího hradu pro vás agitátoři u stánků mají připraveno spoustu věcí, o které vlastně ani nestojíte. Z kampaní mám pocit, jako bych se snad měla nechat uplatit plastovou propiskou, která za chvíli stejně přestane psát.
Jak přežít předvolební období? Já chodím oklikou
K volbám se samozřejmě chystám, volebním stánkům jsem se ale už dávno začala vyhýbat. Domů raději chodím oklikou, i když mi to trvá o deset minut déle.
Zbývá už jen doufat, že po sečtení hlasů se z politických kandidátů stanou zase ti klasičtí, neviditelní tvorové ukrytí v poslaneckých lavicích a ulice budou patřit zase nám – obyčejným chodcům.
