Článek
Včera syn (3 roky) asi popáté něco rozlil. Měli jsme na stole konvici a nové hrnečky, moc se mu líbily, ale blbě se držely. No nic, aspoň se baví, říkám si, když při třetím incidentu beru do ruky utěrku, jemu dávám druhou a s klidem říkám, že když něco rozlijeme, tak vezmeme utěrku a utřeme to. Po páté už bouchnu, a začnu s kázáním, co nesmí dělat, na co si dát pozor a jak tak hučím, syn mi povídá: „Maminko, už buď na mě dneska, prosím, hodná..“
Co že si z toho odnesl? Že nemá rozlévat pití? Nebo že křičím a jemu to vadí? Zaznamenal vůbec, co jsem mu říkala nebo jenom vnímal ten křik? A co by vnímal, kdybych mu dala facku?
Rozhodla jsem se, že svoje děti bít nebudu. My jsme dostávali podle toho, jak komu doma bouchly saze, otec nám vrazil za škytnutí nebo zívnutí nahlas například. I synovi jsem dala dvakrát na zadek. Ale uvědomila jsem si, že to není proto, že ho chci vychovávat, ale zkrátka MNĚ došla trpělivost.
Trpělivost se nám jenom tak v chování nezhmotní, musí se na ní pracovat. A tak jsem s tím začala. Když jsem viděla pohled v očích toho malého, co mu to dělám a proč, už to nechci zažít. Byl tam otazník a bolest, ne pochopení, kde je ta chyba.
Kde začít? Oproti předchozím generacím máme fantastický nástroj - internet. A kdo hledá, najde. Namátkou stačí sledovat facebookový profil Děti jsou taky lidi, Nevýchova a například Naomi Aldort jsou pro začátek zdroje, u kterých lze změnu nakopnout. Ze začátku mě to leckdy štvalo, přece se nebudu takhle crcat, tohle je extrém, s náma se taky nikdo nepatlal a tak. Jenže pravda je, že já na svoje dětství nevzpomínám nijak ráda. Rodiče o mně většinu věcí neví, znají jen tu masku, co si nahodím, aby se nezlobili. Vlastně jim nedůvěřuju a nevěřím nikomu, na sebe mám vysoké nároky a i na lidi kolo, proto mě skoro všichni zklamali a nezdravě se upínám na ty, co mi projeví nějakou náklonnost. O vlastní sebeúctě ani nemluvím, jak trnitá cesta byla pochopit, že stačí, že jsem, nemusím nic dokazovat, aby mě měli ostatní rádi. A tak dále, každý si neseme svoje a není toho málo.
Nejdříve jsem nic psát nechtěla, ale už je to venku, chci reagovat na: https://medium.seznam.cz/clanek/blogerka-terka-ja-jsem-si-sve-dite-porodila-ja-mu-dam-na-zadek-kdy-uznam-za-vhodne-28861?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1, kde zaznělo, že nikdo neporadí, jak to dělat jinak. Poradí a jde to dělat jinak. Protože nikdy není pozdě pochopit, že můžu se sebou něco dělat kvůli dětem, aby nemuseli zažít stejné křivdy a bolest. Není to jednoduché, bolí to, chce to práci, občas to nedává smysl a okolí to ještě shodí.
Mám výhodu, že můj syn se umí dobře vyjadřovat a tak mám okamžitou zpětnou vazbu, že mlácení a křik se totálně míjelo účinkem něco ho naučit nebo pochopit. A možná mi nestačí, jak se říká; taky jsme to přežili a jsou z nás sluší lidi. Chci, aby byl nejen slušný, ale měl i zdravou sebeúctu, znal sám sebe a věděl kdo je, co jsou jeho silné a slabé stránky, uměl říct ne, když mu bude něco vadit, neubližoval ostatním a nenechal se manipulovat. Myslím, že sami víme, že obstát ve světě je těžké a toto se mi zdá jako lepší cesta. Na závěr pár zdrojů, kde tu cestu třeba hledat, věřím, že najdete i další a inspiruje vás aspoň něco. Držím palce.
https://www.facebook.com/detijsoutakylidi
https://www.facebook.com/nevychova
Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme a nimi
Šárka Miková: Nejsou stejné
