Článek
Když premiér Petr Fiala oznámil, že jeho předvolební tour s názvem „Teď jde o všechno“ bude moderovat herečka a komička Iva Pazderková, bylo zřejmé, že nechce klasickou kampaň. Chtěl něco jiného. Lidského. Emotivního. A především přístupného. Jenže právě zde se začíná ukazovat, proč to celé působí rozpačitě.
Spojit suchou důstojnost premiéra Fialy s neklidným temperamentem Ivy Pazderkové je trochu jako pozvat na konferenci o fiskální odpovědnosti Olgu Lounovou s kytarou. Není to nutně špatný nápad. Ale málokdo chápe proč.
Fiala má image rozvážného profesora, který přesně váží každé slovo a věří v sílu argumentu. Pazderková je naopak výrazná, někdy až teatrální osobnost, která sází na emoce, osobní příběhy a „autentický chaos“. Ona sama to nemyslí špatně. Vždyť veřejně mluví o duševním zdraví, podpoře žen, LGBTQ+ komunitě i duchovním růstu. Ale právě tím oslovuje publikum, které se Spolu obvykle nesouzní. Liberální, městské a vesměs rozhodnuté voliče.
Fiala přitom potřebuje jiné: středové, nerozhodnuté, regionální, často konzervativní voliče, které nezíská přes kulturní aktivismus, ale přes důvěru, stabilitu a předvídatelnost. A tou Pazderková zrovna nehýří.
Co všechno s sebou nese jméno Pazderková
Pazderková je veřejně známá tvář. Ale nikoli neutrální. Její role „blbé blondýny“ z pořadu Na stojáka se jí drží jako stín, ačkoli už dávno dělá jiné věci. V soutěži Tvoje tvář má známý hlas překvapila profesionalitou a talentem, ale reality show Survivor její reputaci spíš poškodila. Teatrální promluvy k ostatním, silná emoční vlna i role samozvaného duchovního rádce vyvolaly na sítích spíš posměch než obdiv.
A právě v kampani, kde je každé gesto politiků i jejich doprovodu pod drobnohledem, se taková minulost těžko ignoruje. Ve chvíli, kdy má někdo působit jako spojka mezi občany a politickou reprezentací, je příliš osobní minulost spíš překážkou než výhodou.
Navíc, veřejný prostor není fér. Ženy v něm čelí větší míře nenávisti, hodnocení vzhledu, chování i hlasu. A Pazderková je dlouhodobě terčem hejtu. Ona sice říká, že si na to zvykla. Ale otázka je, jestli by takto exponovaná osoba neměla spíš klidně tvořit než čelit nové smršti. Tentokrát v politickém kontextu.
Kampaň jako experiment, nebo slepá ulička?
Z pohledu politického marketingu nedává volba Pazderkové příliš smysl. Pokud chcete působit jako stabilní a důvěryhodná síla, nemůžete si dovolit doprovod, který je rozporuplný. Pokud chcete být moderní a empatický, existují osobnosti, které to zvládnou bez rizika, že působí jako karikatura.
Místo stabilní značky přišel experiment. Místo někoho, kdo spojuje, někdo, kdo polarizuje. Místo profesionality autenticita, která je někdy až příliš.
To ale neznamená, že Pazderková nemá co nabídnout. Naopak. Je připravená, charismatická, nebojí se názorů a má odvahu být jiná. Jenže být jiný není vždy výhodou. A už vůbec ne ve světě politiky, kde se všechno hodnotí prizmatem čitelnosti, důvěry a předvídatelnosti.
Záměr dobrý, exekuce problematická
Nelze Fialovi upřít, že chtěl něco změnit. Možná měl pocit, že se v kampaních mluví příliš suše, technokraticky, že voliči touží po kontaktu a emocích. Měl pravdu. Ale řešením není nadsázka v podání herečky, jejíž každé vystoupení je směsí autenticity, neklidu a teatrálnosti.
Publikum totiž neví, co sleduje. Vážnou debatu? Stand-up? Terapii? Politiku? Umění? Emoční performance? A jaký má být výstup?
Možná měl premiér zůstat u toho, co mu jde nejlépe. Rozvahy, klidu a precizní argumentace. A Pazderková? Ta se měla radši vrátit na jeviště. Tam totiž může rozdělovat publikum podle svého. A bez volebních následků.
