Článek
Dům, který vypadal jako malý zázrak
Rosnerovi nemohli mít vlastní děti. Nejdřív si tedy vzali jedno, pak další a další, z kojeneckých ústavů, dětských domovů a dalších sociálních zařízení. Za víc než čtvrt století jich vychovali čtrnáct, většinou s tělesným nebo mentálním postižením. K rodině patřili i tři psi a dvanáct koček, samí nalezenci. „Džokiho jsme zachránili před uspáním, jeho majitelé už ho nechtěli,“ říkali o jednom z nich. Na společné dovolené si půjčovali autobus. Blažena Rosnerová pobírala pěstounský příspěvek, její manžel měl důchod. V roce 2005 měli doma osm dětí, nejstarší byla pětadvacetiletá Renata, kterou si jako první osvojili z kojeneckého ústavu, nejmladší šestnáctiměsíční Dominik.
Pak přišlo ocenění i od státu. Prezident Václav Klaus jim udělil medaili Za zásluhy druhého stupně. Dobový medailonek k vyznamenání uváděl, že s dětmi nejsou ve škole žádné výchovné ani studijní problémy, že Rosnerovi náročnou péči zvládají, dětem spoří a myslí na jejich budoucnost. Mluvilo se o rodině s dokonale fungujícím citovým zázemím. Na slavnostní předání do Prahy kvůli péči o děti nedorazili, medaili jim přivezl a na hruď připíchl vedoucí prezidentské kanceláře Jiří Weigl.
Dopis ze schránky důvěry
Mezi dětmi vyrůstali i teenageři Michal a Patrik. V červnu 2007 oba vhodili do školní schránky důvěry dopis. Tvrdili, že museli klečet na kolenou, zatímco je pěstouni bili po hlavě rukama, smetákem, prutem nebo naběračkou, a že jim vyhrožovali ústavem. Tehdejší šetření sociálky žádné týrání neprokázalo. O rok později stížnost zopakovali přímo učiteli, u jednoho z chlapců se navíc objevil hematom, a případ se dostal až k policii.
V červenci 2008 skončili Rosnerovi na měsíc ve vazbě, aby podle soudu neovlivňovali svědky, a devět dětí odvezli sociální pracovníci do brněnského ústavu Kociánka. Ve Slavkově se jich ale zastala velká část okolí. Místní podnikatel Alois Hlásenský zorganizoval podpisovou akci na jejich očištění, listiny vyjadřovaly důvěru v jejich nevinu a měly jít i na radnici jako tlak na nezaujaté vyšetřování. Sešla se pod nimi víc než tisícovka podpisů. „Rosnerovi jsou ve značném tlaku. Nikdo se jich nezastane,“ řekl Hlásenský tehdy novinářům.
Lidé, kteří k Rosnerovým chodili roky, popisovali jinou domácnost než oba chlapci. Dcera Renata se postavila na stranu rodičů, tvrdila novinářům, že „žádné týrání se u nás rozhodně nedělo,“ a že si to bratři vymysleli ze msty za zákaz chodit na diskotéku. Podobně mluvili i spolužáci obou chlapců, video považovali za drsné, ale nevěřili, že by podobné chování bylo v rodině běžné.
Rosnerových se zastala také dlouholetá rodinná známá Bohuslava Urbanová, která se s nimi znala sedmadvacet let a chodila k nim i třikrát čtyřikrát týdně. „Nikdy jsem neviděla, že by paní Rosnerová některé ze svých dětí bila. Nikdy jsem si na nich nevšimla modřin či podlitin, a to jsem byla i u přebalování tělesně postižených svěřenců. Kdyby šlo o týrání, děti by se přece každý večer nemodlily za zdraví svých rodičů a za to, aby soud dopadl v jejich prospěch,“ řekla u soudu. Popsala také případ, kdy jedno z dětí přes rok každou noc rozmazávalo výkaly po zdech a oblečení. Rosnerová mu podle ní vždycky jen domlouvala. Jiná svědkyně, kamarádka dvou svěřenců Veronika Vránová, ale mluvila jinak. Slyšela stížnosti na to, že jedno z postižených dětí přivazovali k posteli a padnout měla i facka. Sama žádné hrubé zacházení neviděla, ale nevyloučila ho.
Mobil ležel na ledničce a deset minut nahrával
Klíčovou nahrávku pořídil Patrik. Mobil položil na ledničku, sám u scény strávil asi čtyři minuty, telefon ale nahrával kolem deseti. Záznam pak stáhl do počítače, vypálil na CD a to se přes sociální pracovnice dostalo až k policii. Na videu Rosnerová křičí na dívku, která si sama špatně ostříhala vlasy.
Šeredo jedna hnusná! Smrdíš jako prase! Dnes večer budeš mít sbaleno a půjdeš do ústavu. A běda, aby tě tam napadlo otevřít si ten tvůj smradlavej rypák a něco pindat. To ti nestačí, jak tě pánbůh poznamenal? Já bych ti to (zřejmě nůžky) nejradši vrazila do hlavy. Podívej se do zrcadla, co ty jsi za zrůdu.
zaznělo ze záznamu, který soud v září 2009 promítl přímo v soudní síni. Rosnerová po přehrání plakala. „To, co jsem udělala, se mnou zůstane po celý život,“ řekla, ale zároveň trvala na tom, že šlo o jediné selhání za celou dobu.
Patrik u soudu vypovídat odmítl. K nahrávce ale přesto něco řekl. „Kdybych věděl, jaké problémy tím rodičům způsobím, nikdy bych to neudělal. Omlouvám se vám,“ obrátil se k Rosnerovým. Ostatní děti je většinou hájily, tvrdily, že se problémy řešily spíš domluvou a bití nebylo běžnou součástí života doma.
Posudky nebyly jednoznačné
U soudu Blažena Rosnerová skoro tři hodiny podrobně líčila, jak se o děti s manželem starali. Obvinění synů označila za nedomyšlenou klukovinu, snahu odpoutat se od rodiny. Část toho, co žaloba popisovala jako tresty, byla podle ní bolestivá rehabilitační Vojtova metoda předepsaná lékaři, nebo mírný pohlavek, který jednomu dítěti s epilepsií doporučil při záchvatech neurolog.
Z posudků přitom nevycházel úplně černobílý obraz. Péče podle nich Rosnerovým postupně přerůstala přes hlavu. Děti dospívaly, jejich problémy se měnily, zatímco pěstouni stárli a sami měli zdravotní potíže. Blažena Rosnerová navíc prodělala mrtvici.
Znalci zároveň upozorňovali, že oba chlapci měli sklon přehánět a lhát. Soud proto jejich výpovědi neposuzoval samostatně, měl k dispozici také nahrávku a další svědectví. Nakonec dospěl k závěru, že by chlapci nedokázali svou verzi tak dlouho a ve shodě opakovat, pokud by byla vymyšlená.
Dva roky podmíněně
Podle obžaloby se Rosnerovi ke čtyřem dětem chovali dlouhodobě zle a bezcitně, vulgárně jim nadávali, ponižovali je kvůli postižení a vyhrožovali jim ústavem. Hrozilo jim až osm let vězení. Dvacátého šestého května 2010 je vyškovský soud uznal vinnými a uložil dva roky podmíněně se zkušební dobou na tři roky a dohledem. Při ukládání trestu přihlédl k jejich dosavadní bezúhonnosti i k předchozím letům řádné péče o děti. Státní zástupkyně Martina Klvačová považovala trest za příliš mírný.
Rosnerovi se proti verdiktu odvolali. Odvolalo se i státní zastupitelství, jen opačným směrem, chtělo trest zpřísnit na tři roky s odkladem na čtyři až pět let. Devátého listopadu 2010 Krajský soud v Brně původní rozsudek potvrdil. Odvolací soudce Oldřich Rezek uvedl, že vyškovský soud se se všemi důkazy vypořádal řádně. Dva roky podmíněně na tři roky tak zůstaly v platnosti a verdikt se stal pravomocným.
Medaile jim zůstala
Pravomocným rozsudkem ale spor o rodinu ještě neskončil. Rosnerovi měli dál v péči svěřeno deset dětí, z toho čtyři nezletilé, a čekalo je opatrovnické řízení. To bylo do skončení trestního procesu přerušené a mělo rozhodnout, co bude s dětmi dál. Michal a Patrik už s pěstouny nežili. Výsledek dalšího opatrovnického řízení se ve veřejně dostupných zdrojích neobjevuje, což u řízení týkajících se nezletilých není neobvyklé.
Ještě před konečným verdiktem se Rosnerovi pokusili státní vyznamenání vrátit. Podle svých slov požádali Václava Klause, aby jim medaili odebral. Jenže takový postup nebyl možný. Podmíněný trest nesplňoval podmínky, za kterých mohl o ztrátě vyznamenání rozhodnout soud, a prezident sám tuto pravomoc neměl.
Na seznamu nositelů Medaile Za zásluhy tak jména Blaženy a Lubomíra Rosnerových zůstala dodnes.
Zdroje: vyskovsky.denik.cz | vyskovsky.denik.cz | vyskovsky.denik.cz | zpravy.aktualne.cz | ct24.ceskatelevize.cz | t.tyden.cz | denik.cz | hrad.cz | idnes.cz | lidovky.cz | idnes.cz
