Článek
Můj manžel je totiž zapálený fanoušek agenta 007. Nevynechal jediný film v kině, zná všechny herce, kteří Bonda ztvárnili a po premiéře No Time to Die v roce 2021 jen smutně pronesl: „Tak Bond doopravdy zemřel.“
Co na tom, že šlo o fikci. Co na tom, že závěr filmu oznamoval „James Bond will return“. Pro mého muže Daniel Craig zemřel na útesech Faerských ostrovů.
Když jsme plánovali dovolenou na Islandu, nebylo překvapením, že začal studovat mapu Atlantiku a pak jen tak mimochodem pronesl: „Víš, že je to pak kousek na Faery? A že je tam Bondův hrob?“ Plán dovolené byl tedy jasný.
Trajekt plný nervozity
„Hrob“ je samozřejmě nadsázka. Místní obyvatelé na ostrově Kalsoy postavili pomník z černého čediče na místě, kde ve filmu Bond přijímá svůj osud v podobě řítících se raket. Nápis hlásá: In memory of James Bond 1962–2021 a pod ním citát Jacka Londona: The proper function of man is to live, not to exist.
Než se však člověk k pomníku dostane, zažije adrenalin, který by Bondovi sám o sobě vystačil na půl filmu.
Z Klaksvíku, druhého největšího města Faerských ostrovů, jezdí trajekt na Kalsoy několikrát denně. Plavba trvá dvacet minut a probíhá v klidných chráněných vodách. Problém je jiný: trajekt bere jen dvanáct aut. Pět míst je vyhrazeno místním.
Turisté se tak perou o zbývajících sedm. Můžete si místo rezervovat. Nebo doufat a trnout.
My jsme se tehdy v srpnu rozhodli trnout. Není divu, že úřady doporučují nechat auto v Klaksvíku, přeplavit se trajektem a pak jet autobusem. My jsme pochopitelně riskovali, nechtěli jsme jít s davem.
Před přístavem jsou čtyři pruhy – jeden pro místní, tři pro návštěvníky. Zařadili jsme se jako šestí v řadě. Do odjezdu trajektu se za námi seřadilo dalších dvacet aut. Každé další nám zvyšovalo tep, zda to nebude někdo z místních.
Fotka z trajektu, blížíme se k ostrovu Kalsoy
Tunely z hororu a paní se strojkem
Na trajekt jsme se nakonec vešli. Severní Atlantik nás vyplivl na ostrov s méně než stovkou obyvatel a jedinou silnicí, která vede čtyřmi úzkými, temnými tunely. Nejdelší měří přes dva kilometry a pokud v polovině potkáte auto, nezbývá než vjet do výklenku a doufat, že se tam oba vmáčknete.
Po sedmnácti kilometrech klikatic a čtyřech tunelových zkouškách nervů jsme dorazili do Trøllanes, nejsevernější vesnice na ostrově. Odtud vede cesta k majáku Kallur a k Bondovu pomníku, přibližně 1,6 kilometru daleko.
Hned u začátku trasy na nás čekala první překážka: farmář Jóhannus Kallsgarð alias „King of Kalsoy“, vybírá vstupné. V malém dřevěném kiosku uprostřed pastvin stojí jeho žena s platebním terminálem a inkasuje 200 faerských korun (asi 27 eur) za osobu. Cesta totiž vede přes jejich soukromé pastviny a kolem zhruba 750 ovcí.
V mlze jako v Bondovi
V tomto místě začíná pravé dobrodružství. Nebo spíš hon. Tím, že jsme riskovali a jeli autem, jsme měli náskok před turisty, kteří nechali auto v přístavu a po vystoupení z trajektu přijeli autobusem.
Ještě před pár lety sem jezdily desítky lidí ročně, dnes tisíce. Potkali jsme Australany, Němce i Japonce – všechny spojoval stejný cíl: vyfotit se u hrobu mrtvého agenta.
Počasí bylo typicky faerské: vítr, mrholení, mlha, která vytvářela dokonalou bondovskou atmosféru. Stezka vedla prudkým terénem, byla rozbahněná a rozdupaná ovcemi. A turisté? V teniskách, sandálech, dokonce jedna žena v lodičkách. Jako jít na Rysy v žabkách.
My jsme naštěstí měli outdoorové boty a oblečení do deště. Předběhli jsme většinu skupiny a v mlze se přiblížili k majáku na útesu. A pak konečně k němu: k černému čedičovému kameni na místě, kde Bond „zemřel“. Respektive: kde si ho počítač domyslel.
Daniel Craig totiž na Faerských ostrovech nikdy nebyl. Scény vznikly v ateliéru na green screenu. Faerské útesy poskytly atmosféru, štáb šedesáti lidí odvedl práci na místě, ale hlavní hvězda zůstala v Londýně.
My jsme ale dorazili. Kvůli člověku, který tu nikdy nebyl a který navíc nikdy neexistoval.
Stát na konci světa, ve větru, který vás málem shodí z útesu a dívat se na pomník fiktivního muže, kterého film nechal zemřít, aby zachránil svět - to je zvláštní pocit.
Manžel byl ale dojatý a neskutečně šťastný.
Cesta k hrobu, který je nahoře v mlze.
Zpáteční cesta do reality
Cestou zpět jsme míjeli davy promoklých turistů. Potkali jsme i ženu, která k hrobu vyrazila v lodičkách. Evidentně to vzdala. Seděla na kameni, boty v ruce, výraz rezignace v obličeji. Měla toho dost a Martini připravené stylem „protřepat, nemíchat“ nebylo po ruce. Starší Australané nám nadšeně mávali, jejich očekávání výlet evidentně naplnil.
Vzápětí nás čekala druhá fáze nervozity: vejdeme se zpět na trajekt?
V přístavu jsme byli šestí a za námi se seřadilo dalších patnáct aut. Ne všichni se vejdou.
Naštěstí jsme se opět vešli. Dvacet minut přes klidné vody, hodina a půl do Tórshavnu a pak už jen pocit úlevy a splněný sen mého manžela: navštívili jsme „hrob Jamese Bonda“.
Chtěla bych napsat, že to bylo dobrodružství jako z bondovky. Ale Bond by jistě nemusel čekat hodinu na trajekt. A rozhodně by ho místní farmář nenechal platit za průchod pastvinou.
Pro případné zájemce: trajekt si rezervujte minimálně týden dopředu, nepodceňte výstroj a počítejte s celým dnem výletu. A ano, stojí to za to. I když Bond tam nikdy nebyl a rozhodně by si raději dal martini než túru v dešti. Turistický byznys postavený na jeho fiktivním hrobě rozhodně žije.
Zdroje:
vlastní zkušenost
