Sarin v japonském metru: výpravčí sbíral jed holýma rukama, do večera zemřel. Útok zasáhl 5 800 lidí

Muž v gázové roušce nastoupil v pondělí 20. března 1995 do prvního vagonu soupravy, která v 7:48 vyjížděla ze stanice na severním okraji Tokia směrem do centra. Rouška tehdy v Tokiu nebyla ničím nápadným. Látkové roušky z bavlněné gázy nosili Japonci běžně v sezóně nachlazení a chřipky, dávno předtím, než je zbytek světa poznal z covidu. Nikoho nezaujal ani jeho deštník, i když měl hrot obroušený pilníkem do ostra.

Ten muž byl lékař Ikuo Hajaši. V ruce měl noviny a v nich dva igelitové sáčky. Noviny cestou koupil jeho řidič a schválně vybral dva tituly, které se neprodávají v každém stánku: komunistický deník a list buddhistického hnutí, se kterým náboženská sekta, do které oba patřili, vedla otevřenou válku. Hajaši sáhl po komunistickém deníku, protože sáček v novinách úhlavního nepřítele by vyšetřovatele navedl rovnou k nim. V samoobsluze si předtím obstaral rukavice, nůž, lepicí pásku a sandály.

Naproti němu seděla žena s dítětem. Hajaši se na ni díval a v duchu počítal. Když sáček propíchne tady, ona to nepřežije, ledaže by po cestě vystoupila. Tuhle myšlenku později popsal u soudu i s tím, jak ji v sobě udusil: šlo o svatou válku a slabí prohrávají. Opakoval si, že je to jen jóga, meditační cvičení, které ho posune blíž k osvícení.

Když vlak zpomaloval před stanicí Šin-Očanomizu, nechal noviny se sáčky sklouznout na podlahu k pravé botě a bodl. Igelit byl pružný a hrot z něj vytlačil proud tekutiny. Bodl ještě několikrát, kolikrát přesně, si později nevybavil. Jeden ze dvou sáčků zůstal celý. Ve stanici vystoupil, nahoře čekal řidič s autem a oba odjeli zpátky do tokijské pobočky sekty.

Souprava pokračovala dál. Z promočených novin se po podlaze šířil sarin, nervově paralytická látka, kterou toho rána ve stejnou dobu vezli další čtyři muži v dalších čtyřech vlacích na linkách tokijského metra. Hajašimu bylo osmačtyřicet. Celý profesní život léčil lidem srdce a cévy.

Vlak s propíchnutým sáčkem projel další tři stanice. V prvním voze začali lidé kašlat a někteří měli pocit, že se jim zastavil dech. Když souprava dojela do stanice Kasumigaseki, několik cestujících z prvního vozu zavolalo výpravčího, ať se jde podívat. Stanice Kasumigaseki leží pod tokijskou vládní čtvrtí. Nad nástupišti stojí ministerstvo financí, zahraničí i obchodu, kousek odtud sídlí metropolitní policie. Na perónu měl službu Kazumasa Takahaši, padesátiletý zástupce přednosty stanice. Když ho cestující upozornili na mokrý balík pod sedadly, udělal to, co výpravčí v metru dělají denně. Rozlitá tekutina ve voze se musí uklidit hned, protože za dvě a půl minuty přijíždí další souprava. Spolu s Cuneem Hišinumou z dopravního oddělení vytáhli balíky ven. Mop po ruce neměli, a tak mokré balíky sbírali holýma rukama a podlahu vytírali novinami vylovenými z koše na protějším nástupišti.

Vlak odjel o stanici dál, kde ho konečně zastavili a vyklidili. Na peroně zůstala louže a hromádka promočeného papíru. Další kolegové ji nacpali do pytlů na odpadky a odnesli do kanceláře. Jeden z nich si později vybavoval zápach, který mu připomínal mrtvou krysu.

Takahaši se vydal ke koši na konci nástupiště pro další noviny. U koše se sesunul k zemi a už nepromluvil. Zavolali sanitku, jenže ta nepřijela. Všechny vozy záchranné služby se v tu chvíli sjížděly k jiné stanici, odkud přicházela hlášení o výbuchu a o lidech, kteří padají na nástupišti. Výpravčí vynesli Takahašiho na nosítkách před východ u ministerstva obchodu a čekali. Kolem procházeli úředníci cestou do práce a většina z nich se ani nezastavila.

Po víc než hodině se k místu dostal televizní štáb. Mladý výpravčí přemluvil řidiče, ať vyloží kamery a odveze kolegu do nemocnice. Celou cestu mával z okénka kapesníkem, který mu půjčila jedna z cestujících, aby auto pouštěli na červenou. V nemocnici ještě nikdo nevěděl, že se něco stalo, a muže na nosítkách nechali chvíli ležet na chodníku.

Takahaši ten den zemřel. Nepřežil ani Hišinuma, který se zhroutil v kanceláři vedle pytlů s jedem. Třetí z výpravčích, kteří balíky sbírali, se probral z bezvědomí až druhý den dopoledne. Na papír, protože nemohl mluvit, napsal jméno kolegy. Odpovědí mu byly zkřížené ruce.

Hajašiho sáček zabil tyto dva muže a otrávil dalších 231 lidí. Žádný z cestujících na jeho lince nezemřel, i díky výpravčím, kteří jed z vagonu odklidili. Ve čtyřech dalších vlacích se toho rána odehrálo totéž, jen tam jed zasáhl hlavně cestující. Nejhůř dopadla souprava, ve které další z útočníků propíchl dva sáčky. Když se lidem ve voze začalo dělat zle, jeden z cestujících vykopl promočený balík na nástupiště. Na jiné lince zůstal propíchnutý sáček ve voze tak dlouho, že souprava mezitím dojela na konečnou, otočila se a nabrala nové cestující.

Ve všech pěti vlacích zemřelo toho dne a v následujících týdnech dvanáct lidí, třináctou oběť úřady uznaly dodatečně v roce 2008. Čtrnáctou se stala žena, která po otravě ležela pětadvacet let upoutaná na lůžko a zemřela v březnu 2020. Japonský úřad pro veřejnou bezpečnost dnes eviduje přes 5 800 lidí uznaných jako oběti útoku.

Ikuo Hajaši se narodil v roce 1947 v Tokiu jako syn praktického lékaře. Rodina ho už od střední školy chystala na Keió, jednu ze dvou nejprestižnějších soukromých univerzit v zemi. Vystudoval tam medicínu, nastoupil jako specialista na srdce a cévy do fakultní nemocnice a později přešel do státní nemocnice severně od metropole, kde vedl oddělení oběhové medicíny. Známý japonský spisovatel Haruki Murakami, který ho pozoroval u soudu, ho popsal jako upraveného, sebejistého profesionála s rovným držením těla. Mluvil prý monotónně, jako by v sobě něco zadržoval.

Někde uprostřed kariéry v něm začaly hlodat pochybnosti, jestli mu klasická medicína dává odpovědi, které hledal. Odpovědi začal hledat jinde a našel je u Šókó Asahary, zakladatele sekty Óm šinrikjó, v překladu zhruba Nejvyšší pravda Óm. V roce 1990 dal v nemocnici výpověď. Kolegové ho přemlouvali, ať zůstane, protože takového lékaře nechtěli ztratit, ale on byl rozhodnut. Do sekty odešel i s rodinou a jeho dvěma dětem tam slíbili zvláštní vzdělání.

V sektě stoupal rychle. Asahara si ho oblíbil a jmenoval ho ministrem léčení, protože sekta si budovala vlastní stínovou vládu s ministerstvy. Hajaši vedl nemocnici, kterou sekta provozovala v Tokiu, a měl na starosti „léčbu“ členů. U těch, jejichž věrnost byla podezřelá, to znamenalo thiopental, látku známou jako sérum pravdy, a elektrické šoky. Několik lidí takové zacházení nepřežilo.

V únoru 1995 se Hajaši podílel na únosu osmašedesátiletého Kijošiho Kariji, vedoucího notářské kanceláře. Karijova sestra ze sekty utekla a on ji ukrýval. Členové sekty ho odvlekli a Hajaši mu s dalšími vpichoval drogy, které ho měly přimět prozradit, kde sestra je. Karija na následky zemřel. Tenhle únos se o několik týdnů později stal jedním z důvodů, proč se policie rozhodla do sekty vtrhnout.

Asahara, původním jménem Čizuo Macumoto, se narodil v roce 1955 do chudé rodiny výrobce rohoží tatami. Od narození trpěl zeleným zákalem, na levé oko neviděl vůbec a na pravé jen částečně. V šesti letech ho poslali do internátní školy pro nevidomé a s rodinou už nikdy nežil. Mezi spolužáky byl jediný, kdo aspoň trochu viděl, a dokázal toho využít. Vodil je do cukrárny, ale také je bil a vymáhal od nich peníze. Spolužákům svěřoval, že jednou bude premiérem, a snil o království robotů, kterému by vládl.

Na práva na Tokijské univerzitě ho nevzali. Naučil se akupunkturu, jednu z tradičních živností nevidomých v Japonsku, oženil se a otevřel si obchod s čínskými bylinami. Pak si nechal narůst vlasy a vousy, přijal jméno Šókó Asahara a začal tvrdit, že díky meditaci dokáže levitovat. Na cestách po Indii se setkal s dalajlamou, který si ho později vybavoval jako podivného Japonce. S manželkou měl šest dětí, celkem se mu jich připisuje dvanáct.

Jako guru začínal v roce 1984 s kurzy jógy a meditace v Tokiu. Z kurzů se během několika let stala organizace, která v roce 1989 získala status náboženské korporace, a tím daňové úlevy i volnost před úředním dohledem. Asahara kázal blížící se Armagedon, válku mezi Japonskem a Spojenými státy, kterou přežijí jen jeho věrní. Součástí učení byla i myšlenka, že zabít člověka zatíženého špatnou karmou mu vlastně pomáhá, protože ho to zachrání před peklem. Sám Asahara se viděl jako budoucí vládce Japonska a po velké válce i celého světa. Sekta proto pašovala útočné pušky, zkoušela vyrábět biologické zbraně a chystala se na chvíli, kdy převezme moc.

Sekta nalákala lidi, které by v ní málokdo čekal. Cíleně hledala mladé muže s technickým vzděláním a dávala jim práci ve vlastním ministerstvu vědy a techniky. Jeden z pozdějších útočníků v metru měl postgraduální titul z fyziky na prestižní univerzitě, další vystudoval aplikovanou fyziku, třetí umělou inteligenci.

Sarin pro sektu vyvinul absolvent chemie a sekta pro jeho výrobu postavila pod horou Fudži továrnu za odhadem 30 milionů dolarů. Poprvé jed zabíjel v červnu 1994 v Macumotu. Asaharovi lidé ho z upraveného nákladního auta vypustili do obytné čtvrti, kde bydleli soudci rozhodující spor o pozemky sekty. Sedm lidí útok nepřežilo. Policie místo sekty podezírala jednoho z místních obyvatel, který se sám sarinem otrávil a jehož žena po útoku upadla do kómatu. Zemřela o čtrnáct let později jako osmá oběť.

V září 1994 přitom dostala velká média anonymní dopisy, podle kterých za útokem stála sekta a šlo jen o pokus. V přeplněném metru by prý následky byly mnohem horší. Pisatel zůstal neznámý a vyšetřování se tím směrem neposunulo.

Krátce nato, na podzim 1994, došlo v továrně sekty pod horou Fudži k nehodě. Po stížnostech sousedů na zápach odebrala policie vzorky půdy kolem areálu a našla v nich rozkladné produkty sarinu. Žádný zákon tehdy výrobu nervových látek nezakazoval, takže se nic nestalo. Informace se ale dostala k novinářům a 1. ledna 1995 o nálezu napsal na titulní straně jeden z největších japonských deníků. V sektě začali v panice ničit zásoby. Koncem února přibyl únos Kijošiho Kariji a vyšetřovatelé našli otisky prstů, které vedly k člověku ze sekty. Termín razie pak policie stanovila na středu 22. března.

Podle prokuratury se to Asahara dozvěděl od svých lidí v japonských Silách sebeobrany. Rozhodl se policii předejít a zaútočit. Cílem měla být stanice Kasumigaseki, protože tudy projíždějí hned tři linky metra a nad ní pracují ministerští úředníci i policisté. Chemik sekty dostal 18. března příkaz vyrobit nový sarin. Protože vhodné suroviny sekta v předchozí panice částečně zničila, vznikla hnědavá kapalina zhruba poloviční čistoty, než jakou měl jed v Macumotu.

Ve tři hodiny ráno 20. března přivezli všech pět vybraných mužů do hlavního areálu pod Fudži na zkoušku, kterou řídil šéf sektářských vědců. Muži do igelitových sáčků s vodou bodali deštníky s obroušenými hroty. Když se vrátili do tokijské pobočky, rozdal jim Hajaši injekční stříkačky s atropinem, protilátkou, kterou si měli píchnout při prvních příznacích otravy.

Proč guru poslal do metra zrovna jeho, se Hajaši nikdy s jistotou nedozvěděl. Sám se domníval, že ho chtěl útokem definitivně připoutat k sektě. Věděl příliš mnoho, Asahara mu nedůvěřoval a s podílem na útoku už nebylo kam utéct. Když mu úkol oznamovali, bušilo mu prý srdce tak silně, že si z toho později u soudu udělal trpký žert. Obhájci Asahary se ho tam zeptali, jestli mohl odmítnout. „Kdyby to bylo možné, k útoku v metru by nikdy nedošlo,“ odpověděl.

Razie 22. března proběhla i tak. Policisté v ochranných oblecích prošli areál pod Fudži, našli chemickou továrnu a tuny surovin. Hajašiho zatkli začátkem dubna. Zpočátku ne kvůli metru, nýbrž kvůli mladé člence, která chtěla ze sekty odejít a kterou v areálu týdny věznili, bili a uspávali. Asaharu našli až 16. května, schovaného v úzké skrýši v jedné z budov areálu.

Při výsleších se Hajaši sám rozhodl promluvit o 20. březnu. Popsal přípravu, své místo v útoku i to, co sekta dělala potom, a jeho výpověď vedla k řadě dalších zatčení. Ve vězení později napsal knihu o svém životě a o tom období v ní vzpomínal, že ho uklidnilo, když měl konečně před sebou někoho, kdo „pochopí jeho skutečné úmysly bez předsudků“, a myslel tím dva policejní vyšetřovatele.

V roce 1996 vypovídal jako svědek proti Asaharovi a před soudem se se slzami v očích omluvil obětem. Řekl, že se stal lékařem, aby pomáhal, a své dovednosti nakonec použil k tomu, aby lidem působil utrpení. Trest smrti by podle vlastních slov považoval za přiměřený.

U vlastního procesu nezpochybnil jediný důkaz. Soudili ho nejen za metro a smrt Kariji, ale i za věznění dvou členek sekty, za nelegální výrobu anestetik a za to, že hledaným souvěrcům dělal plastické operace a odstraňoval jim otisky prstů, aby je ukryl před policií. Japonský novinář, který proces sledoval, měl dojem, že Hajaši se vzdal a jen čeká na trest smrti, jako by šlo o pomalou sebevraždu. Obhajoba si ale schovala trumf na závěr. Japonské právo dovoluje zmírnit trest tomu, kdo se k činu přizná dřív, než ho z něj kdokoli podezírá. Hajaši tuhle podmínku splnil: když ho zatkli, policie o jeho roli v metru nic netušila.

Okresní soud v Tokiu vynesl rozsudek 26. května 1998. Předseda senátu četl odůvodnění zhruba hodinu a Hajaši při tom otevřeně plakal. Soudce zdůraznil, že útok byl nevybíravý a nelidský teror. „Vzhledem k povaze činu nelze u obžalovaného uvažovat o jiném trestu než o trestu smrti,“ řekl. Přesto ho k smrti neodsoudil. Dobrovolné doznání uznal a připočetl k němu pomoc vyšetřovatelům i hlubokou lítost. Hajaši dostal doživotí.

Z pěti mužů, kteří toho rána vypustili sarin ve vlacích, se Hajaši stal jediným, kdo nedostal trest smrti. Jeho řidiče popravili 6. července 2018 spolu s Asaharou a dalšími pěti členy vedení. O tři týdny později přišli na řadu všichni zbývající odsouzení. Japonsko tak během jediného měsíce popravilo třináct lidí z Óm šinrikjó. Hajaši podle dostupných informací zůstává ve vězení dodnes.

„Ráno jsem manžela vyprovodila do práce a večer byl mrtvý,“ popsala 20. březen 1995 Šizue Takahaši, manželka výpravčího ze stanice metra. Do nemocnice dorazila ve chvíli, kdy chodby zaplnili otrávení cestující. Lékaři se jejího muže ještě pokoušeli oživit, jeho tělo ale bylo podle ní už studené.

Potom viděla všechny procesy s členy Óm šinrikjó. Seděla v soudní síni, poslouchala obžalované a přiznala, že jim nerozumí, ani když je slyší mluvit. Stala se tváří Sdružení obětí útoku v tokijském metru, které roky usilovalo o odškodnění, a v roce 2008 parlament přijal zákon, podle kterého stát obětem platí. Opíral se o jednoduchý argument: útok mířil na stát, a proto se má stát postarat o ty, kdo ho odnesli místo něj.

Když v červenci 2018 přerušily televize vysílání zprávou o Asaharově popravě, cítila podle svých slov spíš klid. Měsíce poté napsala, že smrt jejího muže a smrt popravených nelze klást vedle sebe, i když obě ukončily lidský život. Jejímu muži právo žít někdo vzal. Oni svými životy pykali za vlastní činy.

Murakami knihu Underground, která česky dosud nevyšla, napsal hlavně proto, aby vrátil hlas obyčejným cestujícím, které média zastínila životopisy pachatelů. Zpovídal pro ni desítky lidí z vagonů i z nástupišť, mezi nimi Takahašiho kolegy z Kasumigaseki i řidiče televizního štábu, který Takahašiho vezl do nemocnice.

Šizue Takahaši každý rok 20. března nasedne ráno ve špičce do metra a dojede na Kasumigaseki. S výpravčími, policisty a pozůstalými tam položí květiny. Před třicátým výročím novinářům řekla, že se bojí, aby se něco podobného jednou neopakovalo.

Zdroje: britannica.com | bbc.com | nbcnews.com | nytimes.com | japantimes.co.jp | scmp.com | mainichi.jp | moj.go.jp | mndaily.com | en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | Haruki Murakami: kniha Underground