Článek
V neděli jsem měla plán udělat si pěkný den a zašla jsem do svého oblíbeného nejmenovaného podniku v centru Prahy na oběd. Pozvala jsem i svojí kamarádku. Z vlastní zkušenosti vím, že bývá tento podnik vždy naplněný k prasknutí, tak jsem si prozřetelně předem udělala rezervaci na své jméno. Bylo pro mě menším rozladěním, když při našem příchodu mé jméno neměli v evidenci a usadili nás k nepříliš útulnému stolečku, jelikož zde neustále ve všech směrech někdo procházel pro menší porce pokrmů na špejlích. Požádaly jsme o přesazení do rohu, setkaly jsme se se zamítnutím, že požadované místo je již rezervováno pro jiného hosta. Spokojily jsme se tedy alespoň s přesazením na méně frekventované místo, abychom si mohly v klidu povídat. Po asi hodině a půl konzumace došlo na placení kartou. Útrata vycházela asi na 972 Kč. Jakým překvapením však pro mě byla přednastavená minimální výše spropitného při platbě kartou asi 76 ,-Kč. Poprosila jsem servírku, zda může částku zaokrouhlit na 1000,-Kč. Servírka se znechuceně ušklíbla a zavrtěla hlavou nad tím, zda mám na mysli dát spropitné jen ve výši ubohých necelých třiceti korun. Její poznámku a úšklebek jsem mlčky přešla a trvala si na svém. Servírka nemá dle mého názoru dost slušnosti na to, aby se zdržela komentáře. Zda dám dýško v restauraci nebo nedám je jen má dobrá vůle. Servírka nezná mou finanční situaci a navíc jsem žena, ne gentleman. Jakási hořkost spojená s upadající morálkou v naší zemi mezi lidmi ale ve mě zůstala během celého nedělního odpoledne.
