Článek
Fenomén ČSAD dnes.
Vážení čtenáři, tohle se mi opravdu stalo, ač je to neuvěřitelné. Kdo nezažil, neuvěří, kdo zažil nepochopí.
Vyjeli jsme si v pátek 21. února 2025 s přítelkyní na Šumavu na víkend, abychom tam zdolali pár kopců. Objednali jsme si ubytování v Lenoře, kam byl naplánován první pochod z autobusové zastávky Horní Vltavice, kam nás bus dovezl z Prahy. Naše trasa se však postupně měnila a nakonec jsme se rozhodli, že dojdeme na zastávku Strážný, Řasnice a odtamtud se svezeme busem až na zastávku Lenora, odkud to bylo k našemu ubytování kousek. Na zmíněnou zastávku jsme dorazili o půl šesté večer a měli jsme toho za ten den dost. Já měl navíc na zádech těžký batoh s připnutými dvojími sněžnicemi. Ty sněžnice byla má přehnaná prozíravost a zbytečná zátěž, neboť jsme je nepotřebovali. Mělo nám to jet v 18:05, což znamenalo, že budeme muset přes půl hodiny čekat. I to nám však za svezení stálo, neboť k penzionu to bylo ještě 4,7 km a my už opravdu nemohli.
Nedaleko byla čerpací stanice, kterou jsme využili k nákupu malého občerstvení. Tím jsme zabili asi tak deset minut času a opět se ocitli na zastávce.
Pozorujeme vzdálenou krajinu, jak s postupujícím soumrakem potemňuje, dokud ji tma zcela nepohltí. Přitom sledujeme čas, jak se pomalu schyluje k očekávané chvíli.
Je 18:07 a netrpělivě vyhlížíme v dálce světla autobusu. Ulice, ztrácejíc se v temnotě, je však tichá a zcela bez života. Jen sem, kde stojíme, dopadá na rozbitou asfaltovou plochu trochu červeného světla z neónů nočního klubu, jenž stojí opodál a ve svém tajemném mlčení skrývá význam své existence na takovém pustém místě. V opačném směru je ulice asi tak na stech metrech osvětlena čerpací stanicí, jež je jediným místem široko daleko, kde je nějaký život.
Nedalo nám to a probudili jsme každý ve svém telefonu aplikaci Idos, která nám prozradila, že spoj má čtyři minuty zpoždění – zrovna bylo čtyři minuty po jeho odjezdovém čase.
Za chvíli si všímám, jak po hlavní silnici, z níž ulice se zastávkou, kde stojíme, odbočuje a pak paralelně vede asi tak sto metrů od ní, uhání autobus s oranžovým světelným nápisem v horní části čelního skla. Nápis na displeji jsem však nestihl přečíst. Z legrace říkám v tu chvíli přítelkyni, že támhle jede ten náš autobus. Byl to jen můj hloupý vtip, ale pak se ukázalo, že jsem vlastně vyřkl krutou pravdu. Skutečně to byl náš autobus, na který jsme čekali.
Když uběhly další tři minuty, nervózně jsme nahlédli opět do aktualizovaného Idosu. Ten nás informoval, že aktuální zpoždění našeho autobusu je jedna minuta. Zajímavé! Jak to asi ten řidič dokázal, že se mu za tak krátkou dobu podařilo zmenšit zpoždění o tři minuty? Záhada, jež si v tu chvíli pohrávala s teorií časoprostorové trhliny, do níž se tento autobus mohl dostat, se projevila tak, že se ten autobus zde ještě neukázal ani sedm minut po svém oficiálním odjezdu z naší zastávky a přitom Idos říká, že má pouze jednu minutu zpoždění.
Aplikace Idos má ještě jednu velmi dobrou funkci: Ukazuje mezi jakými zastávkami bus sledovaného spoje zrovna projíždí. Naprosto šokováni tak zjišťujeme, že netrpělivě očekávaný bus již je v Lenoře. Jelikož jsem si dříve všiml kolem projíždějícího autobusu po nedaleké silnici, dal jsem si to hned jasně do souvislostí s naší záhadou. Nebylo pochyb, že autobus, na nějž jsme tu čekali, tuhle zastávku jednoduše vynechal a objel ji po vedlejší silnici. Tímto způsobem si pan řidič i srazil pár minut ze svého zpoždění. To bylo vůči nám ovšem velmi kruté. Jakmile jsme pochopili situaci, s velkou nevolí jsme se pomalu odebrali ve směr Lenora na 4,7 km dlouhý dorážející pochod temnou silnicí, kudy mohou jet auta 90 km/h, a to pouze s jednou čelovkou, bez reflexních prvků na oděvu a těžkými batohy s výbavou do sněhu, kterou jsme ani jednou nepoužili. Krom toho jsme toho měli už za ten den opravdu dost.
Napadlo nás i zavolat na telefonní číslo 386100100, uvedené na jízdním řádu. Ne, že bychom doufali, že se tím může situace změnit tak, abychom byli té krutosti, jíž se ČSAD na nás dopustila, ušetřeni, ale chtěl jsem mít potvrzené, jak to s naším autobusem je, a také si poslechnout alespoň nějaké vysvětlení. Vytočil jsem to číslo a zjistil, že volám mimo pracovní dobu. No, chápe to někdo? Já tedy ne. Nechápu, k čemu je na jízdním řádu uvedené telefonní číslo, na němž to nikdo nezvedne v době, kdy mají podle jízdního řádu autobusy jezdit. Já si to představuji takto: Zaměstnanec ČSAD na lince 386100100 se už těšil na pivo a tak to v práci zabalil dřív. Řidič našeho autobusu si musel nejprve odjet svou trasu do cílové zastávky a pak bus zaparkovat, tak ho ta vidina oroseného půllitru zlatavého moku hnala tolik kupředu, že vynechával zastávky. Inu, hrajeme si tady v Čechách na nějaké zápaďáky, ale v podnicích ČSAD a ČD je stále tradiční bordel a nespolehlivost jako v dávném Sovětském Svazu a jím tehdy ovládaných zemí.
