Článek
Byl jeden krásný les a v něm vesnička, kde žila spousta prasátek. Některá byla malá, jiná velká, některá silná, některá slabší, a některá – no, trochu vypasená. Bývaly ale časy, kdy nebyla prasátky – některá měla zuby, drápy a mocná křídla a tehdy se dokonce prala i mezi sebou. Často se jim do toho musel vložit mocný orel, který nakonec musel přiletět zpoza jezera a dát to vše do pořádku. Po poslední velké rvačce se to ale uklidnilo. Zvířátka začala více spolupracovat a protože si začala žít skoro jako ona příslovečná „prasata v žitě“, postupně všechna nabyla podoby růžovoučkých prasátek. Po dlouhá už léta žila prasátka poklidně, starala se o své domečky, cestovala po lese a mnohá se prostě jen tak radovala ze života. Aby se jim žilo lépe, postavila si dokonce společnou radnici, aby se mohla lépe domluvit, jak zlepšit a zkrášlit svou vesničku. Ale pravdou je, že se jim to v poslední době nějak zvrhlo a z radnice už nepřicházela jen pomoc, ale i nepotřebné rady a nařízení, jak mají žít. Ale i tak byla prasátka vlastně spokojená a měla se moc dobře, mnohem lépe než ostatní zvířátka v okolí.
Jenže jednoho dne to náhle skončilo a jejich krásný svět se změnil.
A nebylo to kvůli tomu opovrhovanému vlku, kterého se stejně už nikdo moc nebál. No popravdě, on to ani nebyl žádný vlk. Byl to jen černý divočák, který se chtěl přidat k nim do vesničky. Některá prasátka se mu ale vyhýbala, jiná dokonce říkala, že mezi ně nepatří, a proto tvrdila, že je to vlk, který je ohrožuje.
Ať už to bylo jakkoliv, jedno bylo jisté – medvěd, jeho soused, po něm dlouho pošilhával a občas ho jen tak, prostě pro zábavu, kousl. Byl velký, hladový a silný. A když viděl, že na divočákovi nikomu nezáleží, už dál nečekal. Jednoho dne se na něj vrhl obrovským skokem, zahryzl se do něj a rval mu kusy masa. Divočák řval bolestí, ale nevzdával se. Kousl medvěda do přední tlapy až ten zavyl a uskočil. Ale to medvěda neodradilo, a zuřivě se na divočáka znovu vrhl.
„Dobře, že to nejsme my!“, kvíkalo jedno šokované prasátko, které mělo domeček hned vedle divočáka. „Možná si to divočák zavinil sám,“ volalo další. „Jste se pomátla? Dnes je to divočák a zítra to budete vy!“ ozvalo se hned třetí, které už medvěda dobře znalo. „Co budeme dělat?“, volala zděšeně ostatní prasátka. Protože, až medvěd sežere divočáka, kdo přijde na řadu potom? A tak mu některá aspoň v jeho boji s medvědem fandila a pomáhala. Ale zase ne moc, aby náhodou neutrpěl medvěd nějakou velkou újmu a neskočil rovnou i na ně.
Nad tím vším kroužil stále orel, kdysi moudrý a silný. Již po celé roky chránil prasátka. Zpočátku pomáhal i divočákovi. Teď už však vypadal staře a unaveně. Zakroužil nad bojištěm a zavolal dolů: „Divočáku, už to vzdej! Podívej, stále bojuješ, ale nemůžeš vyhrát. Nech medvědovi třeba svou zadní nohu, ať už má co žrát. Budeš sice kulhat, ale budeš žít.“
„Jo, jo, dej mi ji, a já tě nechám být,“ ozval se medvěd, který si už taky utržil spoustu ran a chtěl si chvilku odpočinout.
Divočák ale zavrčel: „A co až dostane hlad znovu? Mám mu dát i druhou? A pak břicho? Nebo rovnou hlavu? Myslíš orle, že se zastaví?“
To však orla rozzlobilo natolik, že na něj shora zavolal svým stále jasným a silným hlasem: „Hele, ty nevděčné prase, myslím, že jsem ti už pomohl dost! Nebudu už tobě ani ostatním pomáhat, abyste si mohli žít dál na můj účet! Dělej tedy, jak myslíš. Řekni třeba dalším prasatům, ať ti víc pomohou!“ A divočák i ostatní prasátka zahlédla v jeho očích i cosi, co nečekala – snad hněv, snad lhostejnost, snad dokonce skrytou úlevu, že se ho to už netýká.
Mezi prasátky zavládlo zděšení a panika. Vesnička se rozdělila. Některá prasátka stále věřila, že medvěd je nechá být, pokud si nebudou všímat, co dělá divočákovi. Jiná říkala: „Podívejte, jak je silný! Je lepší být s ním za dobře.“ Ostatní s hrůzou v očích začala rychle opevňovat své domečky, i když věděla, že je to nezachrání. A věděl to i medvěd.
„Co teď, co budeme dělat,“ kvíkala. „Kolik námahy a potu nás stálo, když jsme své domečky stavěly a kolik krve, když jsme je kdysi bránili! Co teď máme dělat? Chceme si v klidu žít a ne bojovat,“ volala zoufale. Ale bylo jim jasné, že les už není bezpečné místo. A tak se některá z nich rozhodla: „Žádné z nás nemá šanci samo za sebe, ale spolu, všichni dohromady, máme aspoň naději“. Tak s těžkým srdcem rozbila své pokladničky a začala stavět hrad. Velký, pevný a bezpečný, kde se budou moci v těžkých chvílích schovat.
Stále bylo ale hodně prasátek, která nevěřila, že je to potřeba a že to pomůže. Některá proto, že jejich domeček byl na druhé straně vesnice a medvěd se zdál být hodně daleko. „A kdo ví, jestli je ten medvěd opravdu tak silný?“
Ale jak hrad rostl, přidávala se i některá váhající prasátka. Medvěd zuřil. „Vy si myslíte, že mi můžete bez orla vzdorovat? Já jsem tu teď pánem!“ Prasátka se už ale nenechala zastrašit. A namísto obvyklého kvíkání a chrochtání zněly teď jejich hlasy hluboce a odhodlaně. A občas se zdálo, že se z hradu ozývá jakási temná píseň, při níž hlasy prasátek připomínají spíše řev nějaké divoké šelmy. Prasátka pomalu přestávala být růžovoučkými a vypasenými prasátky a měnila se v cosi jiného, co možná začínalo medvěda i trochu děsit, protože věděl, kým prasátka kdysi byla. „A navíc, ten divočák je stále naživu a ta drzá prasata mu stále pomáhají!“
Medvěd se vztekal a vyhrožoval čím dál víc. Po nocích se toulal okolo jejich domečků a ve vesničce bylo slyšet jeho děsivé mručení a těžký dech. Ale prasátka jen o to víc pospíchala a hrad rostl. Ve dne na ně medvěd řval zpovzdálí a snažil se dokonce přesvědčit ta zbývající prasátka, která tvrdila, že medvěd není tak zlý, aby stavbu zastavila nebo zpomalila. Ale ta už to nedokázala zastavit. I když si chodila stěžovat na radnici: „Zastavte to! Je tu hluk a prach! A kolik to stojí peněz! Ty jsme měly dostat my!“ A také volala: „Jen tím medvěda vyprovokujeme!“ A vůbec se snažila všelijak stavbu brzdit. Ale protože ke stavbě hradu nijak nepřispívala, nemohla ji zastavit.
A tak dávala ta odvážnější prasátka kámen ke kameni a spojovala je pevnou maltou a přitom si zpívala. Jejich zpěv zněl odhodlaně a čím dál víc připomínal spíše temné vrčení. Někdy to vypadalo, že v hradu se namísto prasátek pohybuje něco úplně jiného. Každý kámen, který zasadila do hradeb, byl jako kus jejich starého já, které musela opustit. Už nebyli těmi, kteří čekají na záchranu – už vzali osud pevně do svých rukou. Stíny jejich baculatých tělíček dokonce jako by občas splývaly do nové podoby jiného zvířete, velkého a silného. A dokonce jednou ráno, když se prasátka znova potkala na staveništi, tak se navzájem nepoznávala: „Ty, ty vypadáš nějak jinak! A ty také!“ volala. Přes noc totiž jejich růžovoučká kůže porostla hustou srstí a na slunci svítila a zdálo se, jako by v ní byly i zlatavé odstíny. Prasátka cítila, jak se jim vrací jejich ztracená hrdost.
Tak pokračovala. A pak konečně nastal ten velký den a hrad byl hotový. Jeho stavba prasátka úplně proměnila – z jejich strachu se stala odvaha, z jejich slabosti se zrodila síla. A jak se změnila jejich mysl, změnil se i jejich vzhled. Hrad už vlastně ani nepotřebovala.
Medvěd viděl, že hrad je dokončen a zavrčel: „A dost, už nebudu dál čekat!“ Ale vtom spatřil, že se brána hradu otevírá. „Tak přeci ti prosťáčci pochopili, že se mi nemohou rovnat,“ zasmál se a postavil se na zadní, aby působil ještě hrozivěji. Pak ale ztuhl překvapením. Z hradu se totiž ozvalo temné a hluboké zavrčení a země se lehce chvěla kroky, které se blížily. V bráně se neobjevila vystrašená prasátka. Z hradu vyšel pomalým krokem lev. Byl obrovský. Mlčel. Díval se medvědovi zpříma do očí. Nebyl někým, kdo potřebuje pomoc. Naopak, sám byl hrozivou silou. A teď musí ochránit ostatní. Dokonce i ty, kteří sami neměli dost odvahy vidět skutečnost takovou, jaká je.
A i medvěd to pochopil a naprázdno polknul. Jeho drápy se zaryly do země, byl připraven k boji. Ale cítil, jak se jeho tělo chvěje. Jeho zuřivost, hlad a touha po moci narazily na sílu, kterou nemohl porazit. Teď bude muset utíkat. A snad se konečně rozhlédne po své obrovské a bohaté části lesa a dojde mu, že když si to dá doma do pořádku, tak už nebude muset hladový slídit u sousedů.
A orel? Ten možná bude jednou sám potřebovat pomoct, až se na obloze potká s drakem. Ale to už bude jiný příběh, kde lev nebude hrát žádnou roli.
