Článek
Byl jsem v knihovně na Rudišovi, obal nový knížky je železniční mapa a až moc se tam opakují věty, ale jinak to bude dobrý. A je vtipný, že to čtení dneska pořádal Euroregion Elbe-Labe, pod jehož hlavičkou a Gerbery čerstvým vedením a velením jsme v 90. vyjeli na normálním nákladním člunu s pár šífákama dělat frojndšaft do bývalé NDR.
V Ústí jsme naložili sebe a asi osm sponzorských sudů piva, tenkrát ještě v hliníku s černejma gumovejma obručema. Já měl od lidí z Činoheráku půjčený princovský obleček a vysoký zlatě vyšívaný kozačky. Princovskej obleček byl skvělej, ale bylo v něm pak na lodi teplo. Tenkrát už jsem sice znal Achaba a Pepu Kadeřábka, ale to bylo všechno a i když jsem možná vypadal jak velkej frajer, styděl jsem se v divadle říct si ještě o nějaký jiný hadry.
Naštěstí jsem si náhodou vzal i nějakej mnišskej hnědej hábit, ve kterým jsem pak chodil naostro, což bylo dobrý, protože bylo vedro a blbý, když se na mě v Litoměřicích na ostrově, kde jsme kotvili, začala jakože na frontmana a fešáka zpěváka lepit nějaká šestnáctka. Pak za mnou do podpalubí přišel Kořas, že ji nahoře hledá její místní frajer, ať ji radši pošlu pryč. To už to ale bylo jedno.
Do Děčína na nábřeží pod zámkem a mostem, u Atlantiku, kde jsme kotvili snad jen půl dne, jsem pozval rodiče. Debil. Nějak mi nedošlo, že Plastiky neznaj a Bondyho verše „krásně jsme se Ťapko měli, mrdal jsem tě po prdeli“ uvedou v krásném letním odpoledni do rozpaků nejen je, ale i další maminky a tatínky. Navíc jsem na sobě měl ten skvělej princovskej obleček! Děti musely bejt zmatený úplně. Ale Štech se u kytary smál jako blázen, tak to bylo dobrý.
Prdel začala v Hřensku. Sice byly první roky devadesátek, ale taková pohraniční stráž a celníci v Hřensku, panečku! Takže – Karla Hejnýho popadl amok, sice měl marjány asi stejně jako my ostatní, ale nějak mu jeblo, že po něm jdou a když se blížil policejní člun a šíf začal přirážet ke břehu, Karel skočil přes palubu. My to viděli všichni, z uniforem nikdo. Karel překonal hranice vodou.
Bóřa si zase, debil, v cestovním pase v názvu země propiskou škrtnul slovo „socialistická“, což pasováci odmítali uznat jako oficiální záznam změny režimu. Ale nakonec asi zvítězila síla Euro projektu nebo už nevím co, pamatuju si jen útržky, celá plavba byla úžasnej pohodovej trip a stačilo k tomu jen pivo, kluci z kapely a holky z břehů.
Někde v Německu si zase Míša s Gerberou řekly, že si zaplavou a hupsnuly do vody. Loď se naštěstí po proudu sunula v podstatě samospádem, takže se nemohlo stát, že by naše dvě krasavice naporcovalo zadní hnací kolo lodi, které se v teplé vodě otáčelo líně a pomalu jak opalující se ženská na ručníku u břehu. Jenomže i loď plující samospádem byla rychlejší než dvě plavkyně, jediné štěstí bylo, že se někde na zádi motal okounějící šífák, který holkám hodil záchranný kruh a doběhl na můstek a na chvíli tam hodil zpátečku. Jinak by se spousta věcí udála jinak, například by nikdy někde v lesích u rybníka nebyla počata krásná Gréta.
Jak říká Marie, a našlo by se v paměti mnoho dalších příběhů a je vlastně s podivem, že jsme to všichni přežili.
Princovskej obleček byl skvělej, v Pirně se do zpěváka pro změnu zabouchla krátkovlasá blonďatá Němka a ta se pro jistotu rovnou nalodila a pár dní s náma plula. Někde tam ve tmě v Míšni na břehu byla blízká chvíle. Po letech mi došlo, že jí bylo maximálně čtrnáct. Pak mi poslala svůj deník, ale raději jsem dělal, že jsem cynickej hajzl a mlčel. Už se neozvala.
A bylo úžasný léto, takže bylo pořád vedro a zteplalý pivo se v sudech na palubě začalo kazit. Ráno někdo dostal skvělej nápad, že sudy přivážeme za loď a budeme je chladit ve vodě. Druhej den se ukázalo, že voda je skoro stejně teplá jako vzduch a naraženej sud spíš vybuchuje, než pění a pivo je kalný a fakt čím dál horší. Tak jsme ho začali prodávat.
„Das ist natürlich bier!“ Za dvě marky v Bad Schandau, Míšni i Pirně. A my jsme vybíhali do nejbližších krámků u vody a za utržený prachy si kupovali z lednic vychlazený litrový Faxe. Večer jsme si představovali, jak se z obvyklého Scheisse stává Nomen Omen. Museli po tom mít strašnou sráčku, jak říkala stará paní Schulze, co jí řekl pan doktor na její trápení.
V Bad Schandau jsme zašli do hospůdky, no, spíš do baru, na točený. Když jsme viděli skleničky, dvoudecky na nožičce na víno, objednali jsme si každej tři točený čerstvý studený a pak je do sebe naráz vyklopili. Něco přes půl litr na ex. Žízeň. Když to viděli chlapi, co tam seděli a cucali zteplalý světlý pivečko, prohlásili, že to ještě nikdy neviděli a že to chtějí vidět znova a že to všechno platěj. Co se pamatuju, přes dřevěnej můstek na loď to některý vzdali a radši spali v trávě na břehu.
V Míšni jsme nehráli na lodi, ale nahoře někde mezi baráčkama. Z garáže si tam někdo udělal klub a byl koncert. Místní starousedlíci ale asi frojndšaft nechtěli. Nejdřív na nás hulákali a pak nějakej bojovnější dědek vyrval z výkopu, co byl v silnici hned vedle, takovou tu železnou červeno bíle pruhovanou tyč a jebnul jí po nás, po kapele. Naštěstí tyč byla železná a dědek ne, takže přistála dva metry před náma. Všichni místní mladí pankáči na dědka okamžitě vystartovali, takže zajel do baráčku s pelargoniema a už nevylez. Jasně, že ho dneska chápu. Ordnung muss sein a i když textům nerozuměl, muzika byla sprostá sama o sobě.
V Pirně jsme bourali, zpětně si myslím, že šífáci byli kolikrát ožralejší než my, taková ta kláda, kterou se zarazí loď kus od břehu, vyjela chlapům z rukou, Monroe, která se motala na zádi, to minulu blonďatou hlavinku o pár čísel a loď se skřípěním najela na šutry u břehu. Manévry jak s bugsírákem, řekl jsem, ale tohle říční šífáci neznaj.
Byla to skvělá plavba. V devadesátkách to fakt byla jízda. Viď, Marie.
