Článek
Kočka se jmenuje Candy. Nebo taky „uhni“, „neškrábej ten gauč“ a „co to zase žereš“.
To poslední plyne z toho, že Candy jsme si z útulku přivezly už s potravinovou alergií, která zřejmě byla tzv. v ceně.
Ale popořádku. Před Candy jsme měli kocoura Igora. Igor byl z Davle od známých. Že si vezmeme kotě, jsme se s nimi domluvili na předvánočním večírku, a tak se i stalo. Během prvních dnů Igor dvakrát změnil pohlaví i jméno.
Totiž, to bylo tak: když jsme přijeli do Davle, známý nám hrdě přinesl černé kotě, že nám vybral toho nejhodnějšího kocourka. (Ve skutečnosti se mu podařilo chytit ze šesti koťat jen tohle.) Půjčil nám přepravku, dostali jsme instrukce, čím kotě krmit, a v tom se k tomu nachomýtla jeho žena, porodní asistentka, a naprosto suverénně nám vysvětlila, že to není kocour, ale kočka, protože: „To jste si nevšimli, že tam nic nemá?“
OK, odvezli jsme si kočičku domů a dali jí elegantní jméno Lady. Lady po příjezdu do naší domácnosti okamžitě zmizela (to všechny kočky umí) a na jméno odmítala slyšet. Za týden, když už se začala objevovat častěji, jsme ji vzali na prohlídku a očkování k veterinářce. Veterinářka se zeptala na jméno a konstatovala, že Lady není moc dobré jméno pro kocourka.
Věřit porodní asistence, nebo veterinářce? Volba byla jasná, a tak se vymýšlelo nové jméno. Jenže na Shadow, které jsme mu vybrali pro jeho schopnost schovávat se, kocourek odmítal slyšet. Až takhle jednou seděl v kuchyni, čekal, až mu naplním mističku, a mě z ničeho nic napadlo: Je to Igor. Na Igora slyšel dobře, a tak mu to už zůstalo.
A později, jako všechny kočky, dostal i další jména: Iggy Pop, Nech toho a Uhni.
Igora jsme ze začátku chtěli brát ven. „Bude hezké chodit s kocourkem na vodítku na procházku,“ říkali jsme si. Nebylo. Všechny pokusy o venčení Igora proběhly naprosto shodně. Cestou z domu Igor vysloveně brzdil. Zapíral se do chodníku, že měl packy snad až v Austrálii. Vypadalo to jako soupeření v přetahování lana. Jakmile jsme dostali rozum a otočili se zpátky k domovu, Igor se radostně rozběhl. Takže si svou neústupností a zásadovostí vydobyl pozici kočky tzv. gaučové.
Celé dny spal na gauči. Naštěstí ho nerušilo, když jsme si pustili televizi, a část gauče nám taky nechal volnou. Vzhůru a stoprocentně čilý byl jen v případech, kdy kdokoliv jedl, plnila se jeho mistička anebo ve čtyři ráno našel rolničku a nutně si s ní musel hrát.
V noci spal se mnou. Vedle mě. Na mně. Jako většina koček usnul buď jako první a zabral většinu postele, nebo na mých nohách těsně předtím, než jsem se chtěla otočit. A pravidelně, když jsem po marném čekání, jestli si přelehne, rezignovala, vstal a šel spát jinam.
Igor byl taky vztahový poradce. V té době jsme žili v našem bytě tři: já, osmiletá dcera a osmnáctiletý syn. Všichni cholerici. Ale Igor nás odnaučil hádat se. Totiž, nemůžete se zuřivě hádat, když mezi vámi je kočka, obrací hlavu od jednoho k druhému a žalostně mňouká.
Igor nás taky odnaučoval lekavosti. Totiž, když při čištění zubů zvednete hlavu a na okraji vany na vás zírá kočka, která tam nebyla, když jste začali, a neslyšeli jste ji přijít, tak se leknete. Poprvé. Možná i podruhé a potřetí. Pak si zvyknete. I na její další náhlá objevení kdykoliv a kdekoliv…
Igor byl prostě super kocour, ačkoliv ho náš veterinář a můj kamarád v jedné osobě nazval debilem. No, možná to byla diagnóza, já se v odborných termínech nevyznám. Stalo se to tak, že jsme přišli s Igorem na kontrolu a on po vyndání z přepravky utekl do rohu a zalezl pod velkou stojací váhu, pod kterou rozhodně nebylo místo pro kočku, a kamarád ho zkusil zastavit se slovy: „Kam lezeš, debile.“ Ale to zmiňuju jen pro úplnost.
Igor byl skvělý kocour a když mu v 16 letech selhaly ledviny a on nás opustil, v naší domácnosti náhle výrazně chyběla kočka.
A tak jsme se rozhodli to napravit. A rozhodli jsme se tentokrát dát domov nějaké kočičce z útulku. Volba padla na želvičku jménem Candy, podle popisu přátelskou a mazlivou, ale nevhodnou k jiným kočkám. Zavoláno, domluveno, jeli jsme pro ni. V útulku nás zavedli rovnou do místnosti, kde byla s dalšími kočkami. Candy vyskočila na vršek proutěné kukaně, strčila hlavičku mé dceři do dlaně, třela se a zavrkala a bylo jasno, že si nás vybrala. Tak jsme ji nechali umístit do přepravky, kterou jsme tentokrát už měli svoji, a jelo se domů.
Candy se první dny neschovávala jako Igor. Zato celé noci žalostně mňoukala, a stejně tak, když jsme potřebovali jít nakoupit. Přisuzovali jsme to tomu, že ji člověk, který ji měl asi tři čtvrtě roku, jednoho dne vzal a odnesl do útulku, že už ji nechce.
První dny jsem tedy v noci brala Candinku k sobě, hladila ji a říkala jí, že je hodná kočička. Trochu to pomáhalo a občas to vyžaduje i dneska. Jinak je opravdu velmi mazlivá – pokud se chce mazlit. A upovídaná. Mňouká, když chce vyskočit na stůl (asi měření výšky sonarem), mňouká, když chce otevřít okno, když má pocit, že je čas na jídlo, když chce, abychom si s ní hráli, abychom si jí všímali, když si chce povídat… a podobně.
Pokud jde o jídlo, jak už jsem zmínila, Candy má potravinovou alergii. Takže dostává hypoalergenní granule a za odměnu hypoalergenní mlsky a pokouší se sníst cokoliv, co vypadá jako jídlo. Nemůžeme svoje jídlo nechávat volně ležet a pokud ji láká opravdu silně třeba moje snídaně (což je skoro vždycky), musím bránit talíř před její všetečnou pacičkou.
Candy si jistě myslí, že jsme nepřející, ale ony ty injekce na alergickou reakci zase nejsou úplně zadarmo.
Celkově je ovšem Candy úžasná kočička. Mimo jiné také poradce v oblasti zdravého životního stylu.
Naučila nás důležitosti pravidelného režimu. Ráno vstát. Nakrmit Candy. Zkontrolovat záchodky. Otevřít Candy okno. Při odchodu z domova dát Candy pamlsek. Vrátit se včas. Kolik je „včas“, se nám zatím nepodařilo zjistit, vynadáno, že jdeme pozdě, dostaneme vždycky. Večer jít včas spát. Předtím otevřít okno. Pokud se někdy zapomenu u počítače dlouho do noci, Candy mi začne chodit po klávesnici, strkat do mě, zalehávat mi ruku s myší a naléhavě příst.
Pokud jde o hraní, ano, Candy si s námi občas hraje. Z každé nové hračky je nadšená. Asi tak tři a půl minuty. Máme asi milion škádlítek, míčků, laserů a dalších věcí, které jsme viděli inzerovat, že kočku zabaví na dlouhé hodiny. Candy většinou bavily ty tři a půl minuty. Asi není reprezentativní vzorek kočky, nebo nevím.
Pokud si chce hrát, začne – jak jinak – mňoukat. Naším úkolem je pak přijít na to, s kterou hračkou si chce zrovna teď hrát. Trpělivě toleruje naše neúspěšné pokusy, a když se konečně trefíme, když uhodneme, že zrovna chce skákací míček, ale oranžový, ne modrý ani žlutý, tak si s námi pohraje a pak nás nechá být.
Někdy se tohle opakuje i třikrát po sobě, pokaždé ovšem s jinou vyžadovanou hračkou.
A tak se učíme pravidelnosti, svým povinnostem v péči o Candy i trochu jasnovidectví. A Candy se nám za to odměňuje svou náklonností a úžasnou povahou. Je milá, trpělivá a hodná. U veterináře se ničemu nebrání a všechno si nechá líbit. Taky nedrápe a nekouše jako jiné kočky. A pokud někdy jemně stiskne zuby ruku, protože ji například právě napadlo, že už nechce hladit, okamžitě tu ruku olíže, jako by se omlouvala.
Život s kočkami je prostě úžasný a pokud máte štěstí, kočičí distribuční systém vám nějakou přidělí. Nám už druhou.
