Článek
6:12
Probudila mě siréna.
Už zase.
Ne ta od hasičů. Ta druhá. Ta, kterou jsme před dvěma lety skoro neznali. Dnes podle ní poznám, jestli to jsou rakety nebo drony.
Instinktivně koukám na mobil.
První zpráva od Káti.
„Jsi v pořádku? Bylo to kousek od vás.“
Druhá:
„Brno zase hoří. Co ségra?“
Morava je pod okupací už rok. Nemám co odpovědět, jestli je ségra s rodinou v pořádku netuším. Dávno tam nejdou sítě ani telefony.
Brno, Olomouc, Ostrava, Vyškov, Slavkov u Brna… ta jména pořád znám, ale už nepatří do mého světa. Jsou za frontou. Nedá se tam jet za babičkou, spolužákama ani na výlet.
Loni přilítly drony na Colors of Ostrava. Prostě lidi jeli na fesťák, bavili se a teď jsou z nich první řádky v seznamu obětí. Jeden z nich byl můj kámoš z hudebky. Houslista. Hrál tam se svou kapelou.
Na ty města už koukám jen na Telegramu v mapách ruských vojenských blogerů.
8:40
V práci nás je o tři míň.
Petr je na frontě.
Martin padl minulý měsíc u Prostějova.
Dozvěděli jsme se to začátkem týdne, takže pořád nikdo moc nemluví. Jeho žena, co dělá u nás na personálním, si vzala volno a každej z nás teď přemýšlí, jak s ní mluvit, až přijde. Jestli ještě přijde.
Jana dnes taky není. Včera dostala z vojenské správy dopis, že její syn je od minulého týdne pohřešovaný a pravděpodobně padl.
Nevíme, co jí říct.
Nikdo neví.
10:15
Mamka mi volala.
Prý všichni na internetu píšou, že si za válku můžeme sami.
Že jsme neměli provokovat.
Že bychom se měli vzdát.
Že tu byli náckové a Rusové to přece nemohli nechat jen tak.
Rozbrečela se.
„Jak se může někdo dívat na naši zničenou zemi a napsat něco takovýho? Proboha, vždyť jedinej nácek široko daleko byl ten debil Havlíček od tebe ze třídy a to byl úplnej magor! Jak mohli…?“
Hlas se jí zlomil.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Tedy věděla, ale radši jsem to spolkla. Dokud byla válka jen na Ukrajině, dělali jsme to stejný.
13:30
Oběd.
V jídelně už skoro nikdo nemluví o budoucnosti.
Řešíme, kdo má ještě příbuzné v okupované části republiky.
Kdo se ozval.
Kdo se neozval.
Kdo zmizel.
Řešíme jen praktický věci a slovo „pohřešovaný“ se stalo běžnou součástí češtiny.
16:00
Šla jsem koupit svíčky.
Ne kvůli romantice.
Večer nejspíš zase nepůjde elektřina.
Prodavačka mi řekla: „Přišly jen dvě krabice. Víc nemáme.“
Nikdo se nehádal.
Lidi jen mlčky vzali, co zbylo. Nemaj sílu se hádat.
19:42
Další poplach.
Seběhla jsem do sklepa.
Vedle mě seděl kluk od sousedů. Tak šest let.
Držel plyšovýho Stitche.
Zeptal se mámy:
„Mami… až válka skončí… pojedeme se podívat za dědou do Jablunkova?“
Sousedka se usmála.
Takovým tím úsměvem, který zakrývá slzy.
„Ano, to víš, že pojedeme…“
Jablunkov byl jedno z prvních měst, co přestaly existovat. Nezůstal tam stát ani jeden dům. Teď je tam filtrační tábor. Ten mrňous nemůže pochopit, co je filtrační tábor. A jeho máma na mě prosebně koukla, aby mě náhodou nenapadlo o tom mluvit. Vyslala jsem k ní takovej ten pohled „Mlčím, spolehni se…“
22:11
Poplach už skončil, ale pořád nemůžu spát.
Prohlížím starý fotky.
Lyžování v Jeseníkách.
Vánoční trhy v Olomouci.
Srandičky u „šul*na“ na Svoboďáku v Brně.
Dopr*ele, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu vzpomínat na vlastní zemi jako na místo, kam už nesmím.
Zase to houká.
Slyším, jak v dálce pracuje protivzdušná. Moc toho netrefuje, armáda se nestihla vybavit. Tohle jsme zaspali, proto je tolik zásahů úspěšných.
První zadunění. Do okenního skla se opře tlaková vlna a zazvoní úlomky čehosi rozbitého. Tohle byl Shahed.
