Článek
Poslouchala jsem jeho řeči o rovnocenném rodičovství a snažila se věřit, že mu na dětech opravdu tolik záleží. Dnes už si tím tak jistá nejsem. Mám totiž pocit, že zatímco já se během svého týdne nezastavím, abych všechno zvládla, on si děti jednoduše odškrtne ze seznamu povinností. Jsou u něj doma, takže má přece splněno. A že většinu času prosedí před televizí nebo s mobilem v ruce? To už ho tolik netrápí.
Náročný rozvod
Chtěl střídavku za každou cenu, ale realita vypadá jinak
Na začátku jsem se snažila být rozumná. Rozvod byl náročný pro nás oba a dětem jsem přála, aby měly s tátou hezký vztah. Když bývalý prosazoval střídavou péči, říkala jsem si, že je vlastně dobře, že o ně má takový zájem. Nechtěla jsem být tou matkou, která brání otci ve styku s vlastními dětmi. Nakonec jsem souhlasila, i když jsem měla určité obavy, jak všechno zvládne skloubit s prací. Ujišťoval mě, že se nemám čeho bát a že péči o děti zvládne úplně stejně jako já.
Jenže postupně jsem začala zjišťovat, jak velký rozdíl je mezi tím chtít mít děti ve své péči a skutečně se o ně starat. Když jsou děti u mě, znamená to každodenní kolotoč. Práce, nákup, vaření, úkoly, kontrolování školních povinností, praní, chystání věcí na další den a k tomu nekonečné otázky, co se ve škole stalo, s kým se pohádaly a co je trápí. Není to vždycky zábava, ale tak si představuji rodičovství.
Když jsou u táty, jako by se většina těchto povinností vypařila. Děti mi vyprávějí, že po škole často zapnou televizi nebo si vezmou mobil a tráví tak celé odpoledne. Táta někdy pracuje, jindy si řeší svoje věci. Když potřebují pomoct s úkoly, mají si poradit samy. Když mají hlad, něco si najdou v lednici. A pokud si chtějí povídat nebo něco společně podniknout, většinou se nic neděje. Nechci tvrdit, že s nimi nikdy nic nepodnikne, ale podle toho, co mi děti říkají, je společný čas spíš výjimkou než pravidlem.
Děti tráví čas na telefonu
U mě mají povinnosti, u táty hlavně klid
Nejvíc mě na tom štve, že potom vypadám jako ta přísná a protivná máma. U mě se totiž musí dělat úkoly, chystat věci do školy a dodržovat alespoň nějaký režim. Obrazovky mají své hranice a nemohou u nich sedět od rána do večera. Samozřejmě se kvůli tomu někdy hádáme. Děti by nejraději nedělaly nic jiného, než hrály hry, sledovaly videa a psaly si s kamarády. Jenže já mám pocit, že mojí povinností není pouze zajistit, aby měly co jíst a kde spát. Musím je také vést k samostatnosti, hlídat jejich školní povinnosti a zajímat se o to, jak tráví čas.
U táty podobné starosti odpadají. Děti nemusejí tolik řešit, co mají udělat do školy, nikdo jim nepřipomíná, že už jsou u obrazovky příliš dlouho, a nikdo se jich příliš nevyptává. Není divu, že se jim tam někdy líbí víc. Kdo by si nevybral prostředí, kde po něm nikdo nic nechce? Jenže já pak musím řešit následky. Zjišťuji, že úkoly nejsou hotové, doháním s dětmi učivo a snažím se znovu nastavit režim, který se během týdne u táty úplně rozvolnil.
A nejde jen o školu. Někdy mám pocit, že se děti vracejí unavené, protivné a bez nálady. Potřebují chvíli, než se zase dostanou do běžného rytmu. Nechci ze všeho obviňovat mobil nebo televizi, ale když mi popisují, že celé odpoledne strávily samy u obrazovek, nemůžu se ubránit otázce, kde je v tom všem jejich táta. Vždyť právě on tolik stál o to, aby s nimi mohl trávit polovinu času.
Začínám pochybovat, proč o děti tolik bojoval
Čím déle střídavá péče funguje, tím častěji přemýšlím, co bývalého k jeho rozhodnutí vlastně vedlo. Nechci mu křivdit. Nemohu s jistotou tvrdit, že mu šlo jen o peníze nebo o to, aby mi po rozvodu něco dokázal. Přesto mě občas napadá, jestli pro něj nebyla střídavá péče také způsobem, jak si zachovat výhodnější finanční podmínky a ukázat, že má na děti stejné právo jako já. O jejich každodenní potřeby se totiž podle mé zkušenosti zajímá podstatně méně, než jsem čekala.
