Jak se rozpadalo Východní Německo a co si ještě pamatujete o „dederónech“?

Německá demokratická republika vznikla 7. října 1949 v reakci na zářijové ustanovení Německé spolkové republiky, neboli zkráceně Západního Německa, v rámci sovětské okupační zóny bývalé Hitlerovy Třetí říše. Sovětský vůdce Stalin tehdy vzdal svůj boj o zachování neutrálního sjednoceného Německa [1], protože narážel na odpor západních zemí. Život ve východní části bývalé mocnosti, rozdělené mezi Polsko a samotnou DDR, se začal vyvíjet jiným směrem. V roce 1952 se Německá demokratická republika, v reakci na vytvoření NATO a vstup Západního Německa do něj, stala zakládajícím členem Varšavské smlouvy – vojenského paktu socialistických zemí v Evropě. Po prvotních populárních krocích vlády, mezi které patřila například pozemková reforma, však začala mezi obyvatelstvem sílit nespokojenost. Západní Německo, vzniklé z britské, francouzské a americké okupační zóny (tzv. Trizónie), totiž díky štědrým zahraničním investičním pobídkám začalo ekonomicky růst rychlým tempem. Východní Němci tak stále častěji přemýšleli o útěku ke svým bohatším západním sousedům. Spolu s nízkou porodností měly tyto útěky za následek postupný úbytek populace z 19 milionů v roce 1950 na 16 milionů o 40 let později. To ostře kontrastovalo s vývojem v Západním Německu, kde se počet obyvatel za stejnou dobu zvýšil z 50 milionů na konečných 63 milionů. Koneckonců, v tomto bylo Východní Německo odlišné i od ostatních socialistických zemí, kde obyvatel rovněž rychle přibývalo.

V Německé demokratické republice se samozřejmě lidé snažili i něco podnikat, vyrábět, pěstovat. Mnoho z nich mělo i nadšení ze socialistického zřízení, stejně jako v jiných zemích východního bloku. Asi každý si pamatuje na smrduté dvoutaktní Trabanty a Wartburgy. Zatímco druhý jmenovaný byl celkem pohodlné a normální vozidlo, první z nich se zapsal do dějin jako malé autíčko se slabým motorem, trpícím častými poruchami a celkovým nepohodlím. Přesto se Trabant na rozdíl od Wartburgu zapsal do dějin jako typický produkt DDR a dnes je módním dopravním prostředkem jak u nás, tak u našich západních sousedů.

Přestože v bývalém Československu, tedy u nás, nebyla kvalita silnic nikterak špičková, pamětníci ví, že to však bylo daleko lepší než v sousední DDR. Přesto se východní Němci činili nejen ve výrobě automobilů, ale i motocyklů. Ke konci osmdesátých let byl mezi naší mládeží velmi oblíbený Simson, dvoutaktní malý motocykl, a stejně tak byla mezi dospělými vyhledávaná silnější motorka MZ, vyráběná ve městě Zschopau kousek za našimi hranicemi. Někteří z vás si jistě pamatují dodávky Barkas a nákladní automobily IFA.

V Drážďanech se zase vyráběly na tu dobu kvalitní fotoaparáty Praktica, dnes vyhledávaný sběratelský artikl. Známé byly i východoněmecké hodinky. Netradiční charakteristikou „Dederónů“ byla jejich láska k nudismu. Toto hnutí se zde rozvíjelo v pozdních fázích existence státu, přestože nebylo tajné policii Stasi zrovna po chuti. V neposlední řadě musíme zmínit Berlínskou zeď, jež oddělovala samostatný stát západní Berlín, který byl městskou enklávou, od zbytku DDR. Zajímavá byla silniční doprava ze Západního Německa do Západního Berlína přes území Německé demokratické republiky. Obě země spojovala dálnice se zvláštním režimem, nájezdy a sjezdy z ní podléhaly přísné kontrole.

V polovině roku 1989 maďarská vláda odstranila elektrický plot na hranicích s Rakouskem. Toho využily spousty východních Němců, kteří se přes Československo přesouvali do Maďarska. Tam se mnoho z nich úspěšně pokusilo o nelegální přechod rakouských hranic, jiní zase požádali o azyl na západoněmeckém velvyslanectví v Praze a Budapešti. Klíčovým datem bylo 10. září, kdy maďarská vláda oznámila, že nebude nadále bránit v průchodu lidem mířícím do Rakouska. Toho využily desítky tisíc východních Němců. Události nabíraly na obrátkách. 2. října protestovalo asi 10 tisíc lidí proti vládě v Lipsku. Demonstrace se opakovaly s týdenní frekvencí a za měsíc už bylo protestujících 300 tisíc. To vedlo k rezignaci dlouholetého východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera a nástupu mladšího Egona Krenze. Po formálním otevření hranic mezi Československem a Západním Německem následovala další demonstrace 4. listopadu v Berlíně, které se tentokrát účastnilo půl milionu lidí. Vládě DDR tak nezbývalo nic jiného, než sejmout veškeré zábrany svobodného pohybu mezi oběma Německy. 9. listopadu 1989 se v Berlínské zdi objevily čtyři volné průchody a postupně byla rozebrána téměř celá.

Zajímavé je, že na rozdíl od jiných východních zemí se rigidní vláda DDR nepokoušela o žádné reformy a změny. V sousedním Polsku už od začátku 80. let působilo reformní hnutí Solidarita s Lechem Walesou, v Československu se režim též uvolňoval a začal uvažovat o podpoře malých podnikatelů a dokonce i v Sovětském svazu probíhala od roku 1985 Gorbačovova „Perestrojka“ (přestavba). V Německé demokratické republice však k ničemu takovému nedocházelo. Možná proto se režim zhroutil daleko rychleji než jinde. Dnes východní Německo v Berlíně připomíná už jen muzeum DDR na břehu Sprévy, hojně navštěvované turisty.

Zdroje:

https://www.britannica.com/place/German-Democratic-Republic

https://en.wikipedia.org/wiki/East_Germany

https://www.stiftung-berliner-mauer.de/en

http://www.chronik-der-mauer.de/