Článek
Čekání na Vánoce bylo nekonečné a narozeniny představovaly událost, na kterou jsem se těšila celé měsíce. Dnes? Sotva se člověk vzpamatuje z jednoho léta, už pomalu plánuje další Vánoce. A když se ohlédnu za posledními několika lety, mám někdy pocit, jako by se odehrály během jediného okamžiku.
Nejvíc si toho všímám při pohledu na své děti. Ještě nedávno jsem jim zavazovala tkaničky, vodila je do školky a poslouchala jejich nekonečné otázky. Dnes už mají vlastní názory, zájmy a plány, do kterých mě ne vždy zasvěcují. Fotografie v telefonu mi občas připomenou, jak malé ještě nedávno byly. A já si jen říkám: Kam se ten čas poděl?
V dětství jsme měli pocit, že jeden den nemá konce
Když si vybavím své dětství, nevybavují se mi jen velké události, jako byly dovolené nebo rodinné oslavy. V paměti mi zůstaly i zdánlivé maličkosti. Cesta ze školy, při které jsme se s kamarádkou zastavovaly u každého zajímavého kamínku, odpoledne strávené stavěním bunkru nebo chvíle, kdy jsme s napětím čekali, až se na zahradě objeví první motýli. Dokázali jsme se zabavit celé hodiny a vůbec nám nepřišlo, že bychom měli někam spěchat.
Dnes mám někdy problém najít si chvíli, kdy bych nemusela nic řešit. Práce, domácnost, nákupy, povinnosti kolem dětí a plánování dalších dní. Jeden týden střídá druhý a často si ani neuvědomím, že další měsíc je pryč. Přitom se neděje nic mimořádného. Právě naopak. Většinu času vyplňují podobné činnosti, které se pravidelně opakují.
Možná právě v tom je část odpovědi na otázku, proč nám dětství připadá tak dlouhé. Děti totiž neustále objevují něco nového. Učí se, poznávají nové lidi, zažívají první úspěchy i zklamání a jejich svět se mění téměř každý den. Dospělost bývá naproti tomu mnohem předvídatelnější. Ráno vstáváme, odcházíme do práce, řešíme běžné povinnosti a večer často zjišťujeme, že další den utekl, aniž bychom si ho pořádně všimli.
Vůně dětství
Mozek si lépe pamatuje nové zážitky
Psychologové upozorňují, že pocit zrychlujícího se času souvisí mimo jiné s tím, jak si ukládáme a vybavujeme vzpomínky. Nové a neobvyklé zážitky totiž často zanechávají v paměti výraznější stopu než opakující se každodenní činnosti. Když se později ohlížíme za určitým obdobím, můžeme mít pocit, že trvalo déle, pokud si z něj vybavíme mnoho různých událostí.
Naopak týdny naplněné podobnou rutinou se v naší paměti snadno slévají dohromady. Zpětně si pak vybavíme jen několik výraznějších okamžiků a celé období nám připadá kratší. Neznamená to, že čas skutečně ubíhal rychleji. Mění se především náš subjektivní pocit z jeho délky.
Výzkum publikovaný v časopise Psychological Reports už v roce 2005 sledoval vnímání času u 499 lidí ve věku od 14 do 94 let. Výsledky podpořily rozšířenou představu, že s přibývajícím věkem máme tendenci vnímat plynutí času jako rychlejší. Autoři však zároveň upozornili, že věk vysvětluje jen část rozdílů mezi jednotlivými lidmi. Nejde tedy o jednoduché pravidlo, které by platilo pro každého stejně.
Proč nám prázdniny připadaly nekonečné?
Když dnes vzpomínám na letní prázdniny, mám pocit, že trvaly snad půl roku. Ve skutečnosti samozřejmě měly stejných osm týdnů jako prázdniny dnešních dětí. Jenže tehdy byl skoro každý den trochu jiný. Někdy jsme jeli k babičce, jindy na koupaliště, další den jsme celé odpoledne strávili venku s kamarády. I obyčejná cesta na zmrzlinu mohla být malým dobrodružstvím.
V dospělosti se naopak často přistihnu, že dovolenou prožívám úplně jinak. První dny si užívám, ale zároveň myslím na to, co všechno bude potřeba zařídit po návratu. A když se konečně dostanu do dovolenkového tempa, začínám pomalu počítat, kolik dní ještě zbývá.
Zajímavé je, že právě nové zážitky mohou ovlivňovat náš pocit času dvěma odlišnými způsoby. Když děláme něco zábavného a jsme do činnosti ponořeni, samotná chvíle nám může utíkat velmi rychle. Při pozdějším vzpomínání však může stejné období působit dlouze, protože si z něj vybavujeme mnoho různých zážitků. Proto se někdy stává, že nám dovolená během pobytu uteče jako voda, ale ve vzpomínkách zanechá spoustu okamžiků.
Vzpomínky na dovolenou
Nechci, aby mi život utíkal mezi prsty
Nedávno jsem si prohlížela staré fotografie a uvědomila si, kolik drobných okamžiků už se nikdy nebude opakovat. První školní den, společné výlety, dětské kresby na lednici nebo obyčejné večery, kdy jsme si před spaním ještě chvíli povídali. Tehdy jsem je brala jako samozřejmost. Dnes bych si některé z nich nejraději zopakovala.
Nechci ale propadnout nostalgii a neustále se vracet do minulosti. Spíš se snažím vědoměji vnímat přítomnost. Někdy odložím telefon, jindy se vydáme na výlet někam, kde jsme ještě nebyli, nebo si jednoduše uděláme volné odpoledne bez pevného programu. Ne vždy se to podaří, ale už samotné uvědomění, že nemusíme každou chvíli něčím vyplňovat, mi pomáhá.
Možná nedokážeme zastavit čas ani zařídit, aby se nám každý rok zdál stejně dlouhý jako dětské prázdniny. Můžeme ale do svého života přidávat nové zkušenosti, učit se nové věci a nenechat všechny dny splynout v jednu nekonečnou řadu povinností.
A tak se dnes snažím nepočítat jen to, kolik času nám zbývá do další dovolené nebo Vánoc. Mnohem důležitější je pro mě všimnout si toho, co se děje právě teď. Protože jednou se možná i na dnešní obyčejné dny budu dívat jako na dobu, která mi utekla až příliš rychle.
Zdroje:
