Článek
Je mi přes třicet, mám své plány, práci, koníčky a představu o tom, jak chci žít. Mateřství v ní jednoduše nemá místo. Nejsem nešťastná, nemám žádné skryté trauma a ani se tajně nebojím, že bych nebyla dobrou matkou. Děti prostě nechci. A čím déle své rozhodnutí znám, tím méně chápu, proč je pro některé lidi tak těžké ho přijmout.
Kdy už konečně pochopím, že mateřství není povinnost?
První otázky přišly už ve chvíli, kdy jsem se začala osamostatňovat. Když jsem dokončila školu, okolí se zajímalo, kdy si někoho najdu. Jakmile jsem měla partnera, začalo se mluvit o svatbě. A sotva jsme spolu nějakou dobu žili, přišla na řadu otázka dětí. Jako by život byl předem připravený seznam úkolů, které musí každá žena postupně splnit, aby mohla být považována za dospělou a úspěšnou.
Jenže já mám jiné cíle. Chci rozvíjet svou kariéru, cestovat, poznávat nová místa, učit se nové věci a mít dostatek času na lidi, které mám ráda. Chci se rozhodovat spontánně, občas odjet na víkend, aniž bych musela týdny dopředu plánovat hlídání, a mít možnost investovat energii do vlastních projektů. Neznamená to, že bych byla sobecká nebo neschopná myslet na druhé. Jen si uvědomuji, že rodičovství by zásadně změnilo můj každodenní život, a necítím touhu takovou změnu podstoupit.
Když to někomu vysvětlím, často se dočkám odpovědi, že člověk nikdy neví, co ho v životě potká, a že vlastní děti jsou něco úplně jiného. Možná ano. Jenže proč bych měla přivést na svět dítě kvůli možnosti, že si to nakonec rozmyslím? Mateřství není zkouška, kterou si mohu na pár let vyzkoušet, a když mě přestane bavit, zase se vrátit k původnímu životu. Je to závazek na celý život. A právě proto si myslím, že by do něj člověk měl vstupovat proto, že opravdu chce, ne proto, že se to od něj očekává.
Děti nejsou moje krevní skupiny
Ne, nejsem neplodná. A nemusím se ani léčit
Jedna z nejnepříjemnějších situací nastává, když někdo usoudí, že za mým rozhodnutím musí být zdravotní problém. Stačí, abych řekla, že děti neplánuji, a už se mě někdo vyptává, jestli jsem byla na vyšetření, zda mám partnera, který děti nechce také, nebo jestli jsem se někdy pokoušela otěhotnět. Někteří lidé dokonce mluví o tom, že bych měla být vděčná, pokud vůbec mám možnost děti mít.
Přitom je to jednoduché. Nejsem neplodná, alespoň o žádném takovém problému nevím. Nemám potřebu podstupovat vyšetření jen proto, abych ostatním dokázala, že moje rozhodnutí má nějaké medicínské vysvětlení. Nemusím mít diagnózu, která by moje odmítání mateřství ospravedlnila. Když žena řekne, že děti chce, málokdo po ní požaduje seznam důvodů, které její přání potvrzují. Proč tedy žena, která je nechce, musí své rozhodnutí obhajovat?
Nejvíc mě překvapuje, jak málo lidem stačí samotná odpověď. Když řeknu, že děti nechci, často slyším, že jsem ještě nepotkala toho pravého, že jsem příliš zaměřená na práci nebo že mě to přejde, až budu starší. Jako by mě někdo znal lépe než já sama. Přitom nikdo z těch lidí se mě neptá, jestli jsem o svém rozhodnutí přemýšlela, co mě v životě naplňuje nebo jaké mám plány. Rovnou předpokládají, že jsem jen v nějaké přechodné fázi, ze které mě jednou vysvobodí správný muž nebo mateřské hormony.
Nejhorší jsou otázky od žen, které děti mají
Možná bych čekala, že největší pochopení najdu u jiných žen. Někdy je to ale právě naopak. Znám ženy, které mateřství milují a nedokážou si představit, že by jejich život mohl mít jiný smysl. To jim nevyčítám. Naopak jsem ráda, když někdo našel přesně to, co mu vyhovuje. Jen mě mrzí, že některé z nich mají potřebu přesvědčit o své cestě i mě.
„A kdo se o tebe postará, až budeš stará?“ slýchám poměrně často. Jako by dítě bylo pojistkou proti samotě a zárukou, že člověk nikdy nezůstane bez pomoci. Jenže všichni víme, že takhle vztahy nefungují. Děti nejsou povinny žít podle představ rodičů a nikdo nemá zaručeno, že s ním jeho potomci zůstanou v blízkém kontaktu. Nechci přivádět na svět člověka s představou, že mi jednou bude dělat společnost nebo se o mě postará.
Další oblíbenou otázkou je, jestli se nebojím, že budu něčeho litovat. Samozřejmě, že nemohu vědět, jak se budu cítit za dvacet nebo třicet let. Stejně tak ale nikdo nemůže zaručit, že žena, která děti má, nebude někdy přemýšlet, jaký by byl její život bez nich. Každé velké rozhodnutí znamená, že si vybíráme jednu cestu a jiných se vzdáváme. Neznamená to, že jsme se rozhodli špatně. Jen jsme si vybrali jinak.
A právě to bych si přála, aby lidé pochopili. Nechci nikomu vysvětlovat, proč by neměl mít děti, stejně jako nechci poslouchat přednášky o tom, proč bych je měla mít já. Mateřství může být krásné a naplňující, ale není jedinou cestou ke spokojenému životu. Žena může být milující, zodpovědná, empatická a mít kolem sebe spoustu blízkých lidí, aniž by porodila dítě.
