Článek
Vždyť takhle přece žije spousta lidí. Jenže zatímco dřív jsem dokázala po náročném dni vypnout a těšit se na další ráno, postupně jsem začala mít pocit, že jen přežívám od jednoho úkolu k druhému. Ráno jsem vstávala unavená a večer jsem usínala s hlavou plnou toho, co všechno jsem ještě nestihla. Nejhorší ale bylo, že mě přestala těšit i práce, kterou jsem měla opravdu ráda. Najednou mi připadala úplně prázdná a já jsem si začala klást otázku, proč to vlastně všechno dělám.
Nejhorší na tom bylo, jak protivná jsem začala být. Vadilo mi úplně všechno. Telefonát, další e-mail, otázka, kterou mi někdo položil už podruhé, děti, když po mně něco chtěly. Stačila maličkost a vybuchla jsem. Pak jsem se zavřela v koupelně a brečela, protože jsem sama sebe nepoznávala. Několikrát jsem si říkala, že už zítra všechno změním. Že si udělám volný večer, půjdu ven, vypnu telefon. Jenže druhý den jsem zase fungovala stejně. Dokonce jsem začala odmítat setkání s přáteli, protože jsem neměla sílu se usmívat a předstírat, že jsem v pohodě. Nejraději jsem byla sama. A zároveň jsem samotu nesnášela.
Syndrom může postihnout muže i ženy
Pak jsem si všimla něčeho, co mě vyděsilo. Přestala jsem se na práci těšit úplně. Nevadila mi jen konkrétní zakázka nebo náročný den. Vadilo mi všechno, co s ní souviselo. Když mi přišel pracovní e-mail, sevřel se mi žaludek. Když zazvonil telefon, první myšlenka byla: „Co zase chtějí?“ Začala jsem počítat, kolik hodin ještě zbývá do konce pracovního dne. A přitom jsem ještě nedávno tvrdila, že mám svou práci ráda. Tehdy mi došlo, že jsem se dostala někam, odkud mě další zatnutí zubů už nezachrání. Kamarádka mi tehdy řekla něco, co jsem nejdřív nechtěla slyšet: „Ty nepotřebuješ další víkend. Ty potřebuješ pomoc.“ Objednala jsem se proto k psychologovi. A právě tam jsem poprvé nahlas řekla, že už opravdu nemůžu.
Už jsem nevěděla, jak dál
Nebyla to žádná zázračná oprava během několika týdnů. Začali jsme úplně obyčejně – tím, že jsme si rozebrali, co všechno jsem na sebe roky nakládala a proč jsem měla pocit, že všechno musím zvládnout sama. Musela jsem si přiznat, že velká část problému nebyla jen v množství práce, ale i v tom, že jsem neuměla nastavit hranice a odmítnout další povinnosti. Některé věci jsem dočasně úplně vypustila, u jiných jsem si nastavila pevný konec pracovního dne. Telefon po určité hodině zůstal v jiné místnosti a pracovní e-maily jsem přestala kontrolovat večer. Začala jsem znovu chodit ven, vídat se s lidmi a dělat věci, které neměly žádný výkonový smysl. Trvalo dlouho, než jsem se přestala cítit provinile, když jsem jen tak seděla a nic nedělala. Ale postupně se něco změnilo. Začala jsem mít zase chuť pracovat, smát se a plánovat věci dopředu. Nevrátila jsem se k tomu, jaká jsem byla před vyhořením. A dnes už vlastně ani nechci. Protože vím, že pokud člověk musí nejdřív úplně zkolabovat, aby si dovolil zastavit, je nejvyšší čas něco změnit.
