Článek
V kuchyni čekalo nádobí, v koupelně prádlo, na stole několik odložených dokumentů a v telefonu zprávy, na které jsem ještě neodpověděla. Když jsem si konečně sedla na gauč, místo příjemného pocitu se dostavily výčitky. Neměla bych raději něco udělat?
Tenhle scénář se u mě opakuje častěji, než bych si přála. Když pracuji, těším se na volno. Když ho ale dostanu, neumím s ním zacházet. Mám pocit, že bych měla být produktivní, něco zařídit, uklidit nebo alespoň naplánovat další týden. A když už se přece jen rozhodnu odpočívat, myšlenkami jsem úplně jinde. Přemýšlím, co všechno jsem nestihla, co mě čeká zítra a jestli bych ten čas nemohla využít nějak smysluplněji.
Dlouho jsem si myslela, že je to jen moje osobní vlastnost. Že jsem zkrátka člověk, který neumí lenošit. Postupně mi ale začalo docházet, že za tím může být něco víc. Nejde totiž o to, že bych neměla ráda volný čas. Naopak. Jen se během něj nedokážu zbavit pocitu, že bych měla dělat něco užitečnějšího.
Pořád je co dělat
Když se odpočinek promění v další povinnost
Možná to znáte také. V pátek odpoledne si slíbíte, že o víkendu nebudete pracovat. V sobotu ráno ale automaticky kontrolujete e-mail, protože co kdyby přišlo něco důležitého. Při sledování filmu vás napadne, že byste mezitím mohli vytřídit skříň. A když si konečně dopřejete chvíli na čtení, po několika stránkách knihu odložíte, protože vám hlavou proběhne seznam nevyřízených úkolů.
Zvláštní je, že ani splnění všech povinností nemusí přinést očekávanou úlevu. Jakmile odškrtnu jednu položku, objeví se další. Uklidím kuchyň a všimnu si nepořádku v obýváku. Vyřídím pracovní zprávy a vzpomenu si na telefonát, který jsem odkládala celý týden. Volný čas se tak snadno promění v nekonečné dohánění toho, co jsme nestihli.
Někdy si dokonce vytvářím vlastní pravidla, podle kterých si odpočinek musím nejdříve zasloužit. Až uklidím, až dokončím práci, až vyřídím všechno potřebné, potom si můžu sednout. Jenže takový okamžik často vůbec nepřijde. Vždycky se najde něco dalšího, co by se ještě dalo udělat.
Proč máme při odpočinku výčitky?
Psychologové se při zkoumání tohoto problému zabývají mimo jiné takzvaným psychologickým odpoutáním od práce. Jde o schopnost přestat se ve volném čase mentálně zabývat pracovními povinnostmi a dopřát mysli skutečný oddech. Nestačí tedy jen zavřít notebook nebo odejít z kanceláře. Pokud člověk dál přemýšlí o nedokončených úkolech, obává se dalšího pracovního dne nebo si v hlavě přehrává nepříjemné situace, jeho mysl zůstává v pracovním režimu.
Systematický přehled výzkumů publikovaný v roce 2023 v časopise Journal of Occupational Health Psychology analyzoval 159 empirických studií zaměřených na to, co lidem pomáhá nebo naopak brání odpoutat se od práce. Ukazuje mimo jiné, že vysoké pracovní nároky, nejasné hranice mezi zaměstnáním a soukromím nebo neustálá dostupnost prostřednictvím komunikačních technologií mohou schopnost odpočinku komplikovat.
Své místo v tom má také způsob, jakým sami sebe hodnotíme. Pokud jsme zvyklí posuzovat vlastní hodnotu hlavně podle toho, co jsme zvládli, může nám nečinnost připadat jako promarněný čas. Člověk si pak nevědomky spojuje produktivitu s pocitem, že je dostatečně schopný, zodpovědný nebo užitečný. Odpočinek v něm naopak vyvolává dojem, že něco zanedbává.
Velkou roli může hrát také perfekcionismus. Lidé, kteří na sebe kladou velmi vysoké nároky, často obtížně přijímají představu, že by něco mohlo zůstat nedokončené. I když mají volno, v hlavě si vytvářejí další úkoly a nedokážou se smířit s tím, že všechno nemusí být perfektní. Nejde přitom o jednu univerzální příčinu. U každého může být vztah k odpočinku ovlivněn jinou kombinací osobnostních vlastností, pracovního prostředí, rodinných návyků a aktuální životní situace.
Čím více jsem unavená, tím hůře se mi někdy odpočívá
Největší paradox jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem byla opravdu vyčerpaná. Právě tehdy bych nejvíce potřebovala vypnout, ale místo toho jsem měla pocit, že musím všechno rychle dohnat. Volný víkend jsem zaplnila úkoly, které se během pracovního týdne nahromadily, a v neděli večer jsem byla snad ještě unavenější než v pátek.
Výzkum publikovaný v časopise Journal of Occupational Health Psychology v roce 2014 se zabýval právě vztahem mezi vyčerpáním a schopností odpoutat se od práce. Sledoval 109 zaměstnanců a ukázal, že rostoucí vyčerpání může během několika týdnů ztěžovat psychické odpoutání od pracovních povinností. Tento vztah byl výraznější u lidí, kteří čelili časovému tlaku a neměli dostatek příjemných volnočasových zážitků.
Vzniká tak nepříjemný začarovaný kruh. Člověk je unavený, ale nedokáže si odpočinout. Protože si dostatečně neodpočine, únava se prohlubuje a s ní může slábnout i schopnost skutečně vypnout. Někdy pak nepomůže ani dovolená, protože si na ni přeneseme stejné návyky jako do běžného života. Plánujeme každou hodinu, chceme všechno stihnout a ještě před návratem domů přemýšlíme, kolik práce nás čeká.
Únava nás provází celým dnem
Je třeba se naučit, že nemusíme být pořád užiteční
Jedním z důležitých kroků je změnit pohled na odpočinek. Neměl by být odměnou za dokončenou práci ani něčím, co si musíme nejprve zasloužit. Je naprosto v pořádku nechat některé úkoly na později, odložit telefon a věnovat chvíli sami sobě. Ne všechno musí být hotové hned a ne každý volný okamžik je nutné využít produktivně.
Pomoci může také vědomé plánování času bez povinností. Nemusí jít o celý volný den, někdy stačí krátká procházka, čtení knihy, poslech hudby nebo posezení s přáteli. Důležité je vybírat si činnosti, které přinášejí radost a pomáhají odpoutat se od každodenních starostí, nikoli ty, které se mění v další položku na seznamu úkolů.
Pokud se člověku nedaří vypnout, může začít malými kroky. Stanovit si hranici, kdy už nebude kontrolovat pracovní e-maily, omezit neustálé sledování telefonu nebo si dopřát chvíli bez konkrétního plánu. Postupně tak může zjistit, že odpočinek není promarněný čas, ale nezbytná součást péče o vlastní psychickou i fyzickou pohodu.
Zdroje:
