Článek
Chtějí do kina, do jump parku, na virtuální realitu nebo do některého ze zábavních center. A já pomalu zjišťuji, že na to jako důchodkyně jednoduše nemám.
Důchod není bezedný
Mám dvě vnoučata a když jsou u mě, snažím se jim vymyslet program. Nechci být babička, která děti posadí před televizi a řekne jim, ať se nějak zabaví. Vždycky jsem měla představu, že jim budu předávat něco ze svého dětství, společně budeme vařit, péct, vyrábět nebo chodit na výlety.
Jenže dnešní děti mají úplně jiné představy. Když se jich zeptám, co by chtěly podniknout, odpověď bývá téměř vždy stejná. Kino. Jump park. Zábavní centrum. Virtuální realita. Nějaká nová atrakce, o které se dozvěděly od kamarádů nebo ji viděly na internetu.
Nemám nic proti tomu. Naopak chápu, že je to pro ně zábava a že chtějí zažít něco nového. Problém nastává ve chvíli, kdy spočítám, kolik takový výlet stojí. Když vezmu obě děti a k tomu sebe jako dospělý doprovod, není výjimkou, že se částka vyšplhá k tisícovce korun. A k tomu ještě doprava, něco k jídlu nebo pití a najednou je z jednoho odpoledne částka, kterou si jako důchodkyně nemohu dovolit utrácet pravidelně.
Nejvíc mě mrzí, že o můj program nestojí
Možná by mě to tolik netrápilo, kdybych viděla, že je opravdu zajímá i něco jiného. Jenže když navrhnu obyčejnou procházku, odpověď je většinou ne. Když jim nabídnu, že spolu něco upečeme, chvíli sice poslouchají, ale brzy se začnou nudit. Zkoušela jsem i vyrábění, malování nebo různé drobné tvoření. Vnoučata to ale nevydrží dlouho.
Ven na hřiště se jim také nechce. A pokud už někam jdeme, po chvíli se ptají, jestli si mohou vzít mobil. Někdy mám pocit, že největší konkurencí mého programu není ani kino nebo jump park, ale právě obrazovka, kterou mají neustále po ruce.
Přitom já si pamatuji svoje dětství úplně jinak. Stačilo mi jít s babičkou na zahradu, sbírat ovoce, pomáhat jí v kuchyni nebo se jen projít po okolí. Vůbec mi nechyběly žádné atrakce. Jenže si uvědomuji, že nemohu po svých vnoučatech chtít, aby prožívala dětství stejně jako já.
Pečení s babičkou
Začala jsem mít výčitky, že jim nedopřávám dost
Nejtěžší pro mě není samotný nedostatek peněz. Je to pocit, že jim něco nedopřávám. Když slyším, co podnikli s rodiči nebo kamarády, někdy mám pocit, že jako babička selhávám. Nechci, aby si říkali, že u babičky je nuda, protože na rozdíl od ostatních nemá peníze na zajímavé zážitky.
Občas jsem proto zaplatila i něco, co jsem si vlastně dovolit nemohla. Řekla jsem si, že jsou děti malé jen jednou a že jim ten den prostě dopřeji. Jenže pak jsem doma počítala, co všechno bych za utracené peníze mohla mít já. Důchod mám na běžné výdaje a žádné velké rezervy. Nemohu si dovolit každý týden několik set nebo dokonce tisíc korun jen za zábavu.
A nejhorší je, že když jednou na takovou aktivitu kývnu, příště už se z ní snadno stane očekávání. Děti pak nechápou, proč jsme minule byli ve virtuální realitě a tentokrát půjdeme jen do parku.
Nechci být peněženka na nožičkách
Začínám si uvědomovat, že možná není správné snažit se jejich lásku a spokojenost kupovat. Vím, že to děti nedělají schválně. Nejspíš jen přirozeně chtějí to, co vidí kolem sebe. Když spolužáci chodí do zábavních center a rodiče je tam berou, chtějí to také. Jenže babička není rodič a už vůbec ne peněženka, která musí držet krok s tím, co všechno nabízí dnešní svět.
Stále se ale učím říkat ne. Když mi děti oznámí, kam chtějí jít, vysvětlím jim, že to tentokrát nezaplatím. Někdy se naštvou. Jindy prohlásí, že tedy raději nikam nepůjdou. A to mě pochopitelně mrzí.
Možná bych potřebovala, aby pochopily, že společný čas nemusí mít cenovku. Jen zatím nevím, jak jim to vysvětlit tak, aby to nevypadalo jako výmluva chudé babičky.
Pořád doufám, že jednou ocení i obyčejné chvíle
Přestože mě jejich požadavky někdy trápí, nechci si nechat vzít radost z toho, že je mám. Vnoučata hlídám ráda a nechci, aby moje finanční situace stála mezi námi. Jen bych si přála, aby pro ně čas strávený se mnou měl hodnotu i tehdy, když za něj neutratíme ani korunu.
