Článek
Román Evžen Oněgin patří do ruského romantismu. Zbytečný člověk- typ osobitého člověka, zejména šlechtice či příslušníka vyšší společenské vrstvy, talentovaného a schopného, který se ale nehodí pro každodenní práci ve státní službě. Stane se líným, neúspěšným, má pocit, že jeho život je zcela zbytečný a on už není pro nikoho potřebný. Nemá už vůbec chuť do života, nic ho nezajímá. Jak bychom dnes mohli říci, jen přežívá.
Evžen Oněgin – mladý floutek z vyšší společnosti, který tráví své petrohradské dny nicneděláním. Všechen drahocenný čas tráví návštěvami různých plesů a večírků plných konvencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil a přestěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po strýci.
Jeho melancholie ho ale nepustí, aby se mohl posunout dále a něco po sobě zanechat. Najít si třeba dívku, jenž by miloval a měl by s ní děti. Byl by šťasten. Nebo něco nechat postavit, vytvořit. Aby ten, kdo přijede na venkov, se mohl zadívat a pokochat se krásou. A říci: „Ach, Oněgine, tohle se Ti opravdu povedlo.“
Básník Lenský, ten jediný mu dělá společnost. Seznámí ho s rodinou Larinů, chce mu totiž představit svou milou snoubenku Olgu.
Tam potká Oněgin Táňu, která se do něj na první pohled zamiluje. Táňa mu napíše dopis, kde mu vyzná lásku. Oněgin však nereaguje. Později se potkají a Oněgin jí vysvětluje, že se vázat nechce, protože si myslí, že časem by jeho láska vyprchala a jejich manželství by bylo nešťastné. Asi se i bál, že by jí ublížil, kdyby jim to nevyšlo.
Později je Lenským pozván k Larinovým na oslavu Taťánina svátku. Z večírku je ale otrávený, a tak se rozhodne protančit celý večer s Olgou. Rozhněvaný Lenský vyzve Oněgina na souboj. Evžen ho zabije.
Po této nešťastné příhodě, zabití bývalého přítele uniká, cestuje po Rusku. Nakonec zamíří zpět do Petrohradu, kde potká Taťánu, už jako manželku významného šlechtice Oněginova bratrance, který byl jednou z vůdčích osobností společenské scény. Z Taťány se stala velmi chladná, zklamaná žena.
Oněgin se do ní zamiluje a zalituje minulých let. Teď už by mohli spolu v klidu žít a být obklopeni vroucí láskou.
Napíše jí několik dopisů, zůstanou bez odpovědi. Tak, jak to tenkrát udělal on. Nakonec jí vyznává lásku, ale Taťána, ačkoli jej dosud miluje, odmítá jeho city, protože už manžela má a chce mu býti věrná po celý život. Tak, jak si manželé slibují, když stojí před oltářem a říkají, že budou s druhým v dobrém i zlém
Taťánin dopis Oněginovi
„Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou,
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného? Né již,
v světě ráda již nemohu mít já,
tak si to prozřetelnost žádá,
tak chtějí nebesa.
Jsem tvá!
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti,
tys ten, jenž Bohem seslán mi byl,
až do hrobu mě chrániti.
Byl's vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, ač nezřený.
Tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění,
a nebyl to jen sen, jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi, toť on!
Och ano, já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala,
za zmatené své duše žal.
Zda tys to přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli,
průzračnou nocí nesl?
Nepostáls tiše na pelestí?
A slova naděje a štěstí,
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: Já zde sama jsem,
a nikdo mi tebe nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
Čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mé číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání
a proto směle svěřuji se vám…“
(přeložil Josef Hora)
A protože jsem milovník šťastných konců, řekla jsem si, že zkusím napsat pokračovaní tohoto milostného romantického příběhu se šťastným koncem, tak, aby nikomu nebylo ublíženo. Aby prostě byli všichni spokojení, veselí a šťastní.
Pokud si tedy chcete přečíst, jak to podle mě dopadne, můžete: https://medium.seznam.cz/clanek/eva-stankova-tana-a-onegin-27904
