Článek
Myslí si totiž, že mu kolegové z banky připravili překvapení k narozeninám. Tuto prekérní a až zapeklitou situaci se snaží řešit velmi jednoduše. Moc se tím nezaobírá. Neuvědomuje si totiž, že to může být mnohem těžší a závažnější, než si on sám dokáže představit. Jenže zahájený proces nečeká dál a úplně ho celého obklopí. Vstoupí mu do života a už nikdy neodejde. Pořád bude tady. Provázet ho bude kdekoli a kdykoli. Nesmaže se, i kdyby strašně moc chtěl.
Jednou v neděli je vyzván k výslechu do panelového domu na předměstí, kde je v pokoji několik neznámých osob a probíhá tu zvláštní soudní jednání. Na toto místo se vrátí ještě jednou, tentokrát už bez pozvání a zjišťuje, že je v něm soudní pracoviště, kde pracují úředníci. Josef K. se pokouší odejít, ale dům je ve skutečnosti labyrintem chodbiček, z něhož se nemůže dostat ven. Nakonec musí přesvědčit a poprosit úředníky, aby ho vyvedli z bludiště.
Setkává se s advokáty budovy, a dokonce mu je jeden strýčkův kamarád ochoten pomoci v procesu. Prokuristovi se pak ale nelíbí, že pro něj skoro vůbec nic nedělá, a tak s ním spolupráci ukončí.
Josef K. není nikdy přítomen klasickému soudnímu jednání. Celý proces probíhá bez možnosti a šance skutečné a přímé obhajoby Josefa K. a bez práva do soudního řízení, jakkoliv zasáhnout.
Malíř jménem Titorelli, který je častým návštěvníkem soudní budovy a jeho zaměstnání je malovat obrazy pro soudce a soudní úředníky, mu vypráví o různých složitých úředních procedurách v rámci soudního procesu a o případných výsledcích. Za deštivého dne má K. za úkol ukázat významnému italskému klientovi město a místní památky, a zvláště pak ho ještě provést chrámem. Josef je tou dobou dost nastydlý, ale nechce odmítnout ředitele banky. A tady je to jediný člověk, který umí italsky. Samouk. Když se klient baví s ředitelem, K. mu těžko rozumí. Tak si říká a obává se, jestli to jako průvodce moc nepokazí.
K. na klienta čeká v přesný čas. Ovšem Ital nepřijde. Josef však neví, že je to past, do které ho chtějí chytit. Venku se čerti žení. K. vejde dovnitř, tam je černočerná tma. V okamžiku, kdy chce zase odejít pryč, jej kostelník posunky upozorňuje, že pod kazatelnou stojí farář. K. přesto odchází, když zaslechne rázné knězovo oslovení: „Josefe K.!“ Udiven, rozhoduje se otočit a rozrušen. Možná i trochu otřesen jde pomalu potemnělým kostelem k faráři. Dozvídá se, že se jedná o vězeňského kaplana, který ví o jeho procesu. Sděluje mu, že se jeho proces nevyvíjí příznivě.
Vypráví mu příběh o dveřníkovi stojícím před zákonem, k němuž chce přistoupit muž z venkova. Dveřník odmítá muže k zákonu pustit, ale nevylučuje, že ho pustí později. Čas plyne, muž stárne a dveřník stále odmítá muže vpustit dovnitř. Bezprostředně před smrtí se muž podivuje tomu, že za všechna ta léta, kdy čeká na vpuštění k zákonu, se tímto vchodem nepokusil projít nikdo jiný. Dveřník muži odvětí, že tento vchod byl určen pouze pro něj a že ho nyní uzavře.
V předvečer svých 31. narozenin sedí K. u okna ve svém bytě. Tam si pro něj přijdou dva muži s cylindry. K. čeká, co bude dál a potom následuje oba muže ven na ulici. Zde se ho oba chopí a začínají ho kamsi odvádět. K. pochopí, že je odveden do kamenolomu na kraji města. K. je zde povalen na zem a leží na velkém kameni. Jeden z mužů jej drží a poručí, ať se svlékne. Mužové ho pak probodnou dýkou.
Tak skončil prokurista Josef K, jenž si život příliš neužíval, nemá žádné koníčky, zábavu ani přátele. Franz Kafka takhle představuje utrpení a tragédií člověka, který žil sám a bez užšího vztahu ke společnosti, nemá ve svém systému pochopení pro individualitu jednotlivce.
