Článek
Eliška a Adam zdědí společně firmu a uvedený majetek, ovšem pouze tehdy, když se do dvou měsíců po jeho smrti vezmou. K nabytí uvedeného majetku dojde v den prvního výročí sňatku a manželství musí trvat alespoň rok.
Adam s Eliškou se viděli před mnoha lety, když byli oba ještě hodně mladí, Eliška vlastně ještě dítě, a moc se nemuseli. Adam se domluvil s panem Zemánkem, aby Elišku přiměl ke sňatku. Chtěl, aby se Eliška vystěhovala z domu a šla bydlet k němu. Jenže netušil, čeho je pan Zemánek schopný. Adam výslovně zakázal jakkoli Elišce ublížit, chtěl ji jen trochu popohnat, aby se přestěhovala k němu.
Pan Zemánek chtěl peníze za odvedenou práci, a tak neváhal Elišku strašit a dokonce použil násilí. Adam to nevěděl. Když to zjistil, strašlivě se zhrozil a omlouval se Elišce.
Eliška pod velkým tlakem souhlasila a napsala telegram Adamovi, že si ho vezme. Svatba byla formální. Bydleli společně, vyhýbali se sobě, ale nijak se nerušili.
O Vánocích Eliška onemocněla horečkou. Adam se o ni hezky staral, i když o to neprosila. Když přišel do práce podivný pán, Eliška dostala strach, protože ji ten muž pronásledoval. Bála se tolik, že volala Adamovi, jestli by pro ni přijel. Poprvé jí pomohl Adam, podruhé kolega z práce Emil. Adam šel do autodílny, kde divný pán pracoval, a vyřešil nepříjemnou situaci. Od té doby měla od něj Eliška pokoj a začala Adamovi alespoň trochu věřit.
Adam s Eliškou si na sebe pomalu zvykali. Oba dva dokázali ocenit snahu toho druhého. U večeře se skamarádili a sblížili se. Trávili spolu čas, a také s Adamovými rodiči. Adam dal Elišce pusu pod kvetoucí třešní. Také jí koupil pepřový sprej proti divným lidem, aby se už nemusela bát. Hrál jí na klavír několik skladeb, mezi nimi i „Pro Elišku“.
Eliška byla nadšená a utíkala do svého pokoje, protože pro něj měla připravený dárek: hrníček, který sama vytvořila. Na samém dně hrníčku bylo napsáno: „Adamovi z lásky, Eliška.“ A ten druhý dárek, co pro něj měla, byl, že s ním zůstane navždy.
„Ty přece pracuješ rukama,“ namítla, „když tady jenom řediteluješ.“
Adam se rozesmál. „Jenom řediteluju?“ opakoval pobaveně, přitom stáhl ruce z jejích ramen. „To jsi řekla skutečně moc pěkně.“
„Dotkla jsem se tě?“
„Ne.“
„Ujistil jsem tě,“ usmál se. „Jen mě pobavil tvůj úhel pohledu. Ale nemysli si. Najdu si čas i na to, abych si udržoval řemeslo. V téhle dílně trávím nejméně jeden večer v týdnu, někdy i kus víkendu. Udělám si něco,“ ukázal kolem sebe.
Adam se vrátil očima ke komodě. „Ta je tvoje?“ žasla Eliška.
(úryvek z knížky Hrníček z lásky)
