Článek
Byla by to nudná a naprosto zbytečná témata, kdyby se všichni lidé uměli chovat k sobě slušně, se ctí a pokorou. Kdybych jen tak mohla, zmačkám to jako papír a hodím do koše. Ale to ovšem nejde. Už už se to chystám vypnout, když se najednou na obrazovce objeví titulek o mé nejlepší kamarádce. „DNES PŘIŠLADOMŮ AŽ NAD RÁNEM.“ Pod tím jsem narazila na fotografii v koncertním sálu, kdesi přiťukávala se svými kolegy po odehraném koncertě a nějaký novinář, který zrovna neměl nic na práci a zřejmě se nudil, napsal naprosto nesmyslný článek, jenž v sobě nenesl téměř žádné stopy pravdy. Prý ,,ŽHAVÝ VÝSTŘELEK A OPITÁ AŽ PODOBRAZ.“ Tohle mi tedy stačilo k tomu, abych se naštvala, protože nervy mi tekly snad i ušima. To už bylo na mě opravdu dost. Jaké vůbec má právo k tomu zveřejňovat soukromí? Přece každý chce oslavit povedenou akci. A že si dala jednu skleničku? Myslím, že si jí dovolí každý člověk jednou za čas. Měla by být výjimkou nebo co? Ačkoliv předtím jsem byla docela v klidu, tahle situace mě donutila vstát ze židle. Našla jsem si číslo a zavolala jsem do redakce. No a protože jsem byla dost v ráži, tak jsem seřvala toho nabubřelého pitomce, který místo místních novin píše a fotí do zatraceného zpropadeného bulváru, tvrdí takovou špínu a ničí slušným lidem život. Být ředitelkou redakce, okamžitě letí oknem. O to bych se postarala. Z minuty na minutu by dostal výpověď a hodně špatné doporučení. Pak předal telefon paní ředitelce a tam i tedy slíbila, že vše okamžitě stáhnou z vysílání a že ho vyhodí za to, že se nevěnuje své práci. Poděkovala jsem jí. Jenomže, co se nestalo, trouba se chtěl za každou cenu pomstít. Napsal článek o tom, jak JEDNA BLÁZNIVÁ FANYNKA CHRÁNILA SVOJIKAMARÁDKU. A že kvůli ní dostal vyhazov. Vyvěsil psaní po celém městě. To jsem se dopálila a pořádně rozohnila. Zjistila jsem, kde bydlí a zašla za ním. ,,Dobrý den, Vy jste ten novinář, který se vyžívá jenom v tom, aby o ostatních čmáral, fotil a vydával takové nehoráznosti?“ ,,Nepřijde Vám sprosté, montovat se do života druhých?“ ,,Jak byste se Vy asi cítil v naší kůži?“ ,,Ale podle Vás by to bylo určitě v pořádku, že?“ ,,Vám ten můj telefon možná nestačil?“ ,,A rozhodně Vám nevadí, že jste přišel o práci.“ Chrlila jsem na něj jednu větu za druhou. Stál tam jako opařený, ústa otevřená a nebyl schopný jediného slova. Otočila jsem se ve dveřích a šla jsem. Situace snad už bude vyřešená. Doufám, že si to vezme k srdci a přestane zjišťovat nesmyslné informace a překrucovat skutečnou pravdu.
