Článek
To křeslo nebylo ledajaké, bylo čtecí. A bez něho nemohu číst. Pohroma. Poplatná své době, našla jsem vyhovující křeslo nejdřív na internetu. Až pak jsem šla do vybraného nábytkového obchodu se na něj podívat zblízka. Ten den bylo děsné vedro. Takové, které prý se vyskytuje díky globálnímu oteplování. Ale uvnitř obchodu bylo fakt krásně. Byla tam klimatizace. Páni asistenti prodeje (tak se to myslím říká) byli vzorně oblečeni a vzorně se i chovali. Kromě mě tam byli ještě dva kupující, dva muži. Možná otec se synem. Nejspíš chtěli koupit celou sedací soupravu a pečlivě je vybírali, každou ozkoušeli. Starší z nich, poněkud prostornější postavy, zkoušel i různé polohy. Už jsem říkala, že venku bylo děsné vedro? Připomínám to proto, že muž byl v bílém spodním tílku, takovém tom, co někteří muži nosí pod košile. Jestli měl kalhoty dlouhé nebo krátké už nevím, ani to, jaké měl sandále. Zaujalo mě zpocené chlupaté tělo zkoušející každé křeslo, každý gauč.
Co dodat? Pro jistotu jsem se zeptala obsluhy, jestli mnou vybraný výrobek mají i zabalený. Měli. Jsem s ním moc spokojená. Proč ale si při pohledu na své čtecí křeslo pokaždé vzpomenu na pána ve spodním tílku?
