Článek
Když se Vánoce již pomalu schylují ke konci a já se ukládám k spánku, bývá mi obvykle tuze smutno, protože si uvědomuji, že to krásné, nač jsem se celý rok tolik těšila, se stává tím okamžikem vlastně minulostí, snem, jenž vklouzne do své tajemné skříňky, a my, když se opět nachýlí jeho čas jej ze skříňky vyndáme, oprášíme a prožíváme. Prožít Vánoce se vším všudy, vnímat je všemi smysly, v tom tkví nejen jejich skutečná krása, ale i hloubka. Vnímáme-li je jen povrchně, to opravdové kouzlo nám tím vlastně uniká.
Když mi bylo 17 možná 18 let vypravila jsem se spolu s mými kamarádkami na sváteční výlet po pražských pozoruhodnostech s tím, že naši pouť ukončíme v kině Květen na Vinohradské třídě. Dodnes nevím, jaký film jsme shlédly, protože příběh, který předcházel, se zařadil svou velikostí a důležitostí na přednější místo.
Zakoupily jsme si vstupenky, a zatímco jsme čekaly až se dveře biografu otevřou, smály jsme se a dělaly legrácky, no, tak jak to dívenky v osmnácti dělávají. Když jsme byly v tom nejlepším a pro slzy smíchu jsme sotva viděly, tak jedna z nás povídá: „Jé, holky, podívejte se, támhle stojí herec Jan Werich“ a než to dopověděla k panu Werichovi přicházel s šibalským úsměvem na rtech další vynikající herec - pan Jiří Sovák. Dodnes na setkání těchto dvou mužů vzpomínám. Jejich podání rukou a poté objetí… na to se zapomenout nedá. V jejich objetí bylo tolik a tolik upřímnosti a snad proto jsem tam stála téměř oněmělá a po tvářích mi stékaly tentokrát slzy dojetí.
Když jsem tam tak stála tváří v tvář mužům, kteří se zapsali zlatými písmeny do kroniky českého divadla a filmu a kapesníkem si stírala slzičky, tu ke mně přistoupil pan Sovák a jeho nenapodobitelným hlasem mi řekl: „Hezké Vánoce, dívenko“. Tato tři krásná slova mi budou hřát u srdce navždy, a právě v době vánoční mi budou znít silněji a silněji.
Než jsem si uvědomila, čeho jsem se v ten moment stala doslova němým svědkem, to už oba pánové odcházeli možná do nějaké útulné kavárny si popovídat u dobrého vínka a společně si popřát hezké svátky. Sováku, a tak se stalo, že se pan Sovák mého poděkování nedočkal, snad i pochopil důvod mého mlčení a tak dnes na sklonku roku 1999 kéž na křídlech sněhové vločky k vám doletí mé vroucí přání: „Hezké Vánoce, pane Sovák“.
Hezké Vánoce vám všem.
Kéž si jsou lidé blízcí a jejich objetí jsou upřímná.
Kéž každý z nás dokáže být vděčný za to,
že žijeme v naší zemi - zemi české domovu mém.
