Článek
Odmalička jsem věděla, že chci být zdravotní sestra. V těch dobách ještě sestřičky nosily slušivé modrobílé stejnokroje s naškrobeným čepečkem. Chodila jsem od páté třídy na zdravotnický kroužek, učila se na spolužačkách a spolužácích „klasový obvaz“ a „stabilizovanou polohu“ a byla jsem si jistá svou budoucností. Naši pro moji volbu moc pochopení neměli. Asi se báli nemocí. Nebo některý ortoped, které jsem musela pravidelně navštěvovat, naznačil mojí mámě, že s mojí skoliozou mě na zdrávku nevezmou.
Nakonec jsem se nechala přemluvit na přijímačky na střední ekonomickou školu. (Dnes se tyhle školy jmenují Obchodní akademie ). Mámou, kým jiným? Sama byla prodavačka, o studiu na ekonomce snila jako holka. ( Jako já o té zdrávce. ) „Vždyť já netuším, co taková ekonomka dělá, mami!“ zoufala jsem si. „Zato já vím, že se tam neučí chemie ani fyzika,“ vytáhla moje rodička trumfy. Ty nejspíš rozhodly. Nejsem žádný lumen. Chytře jsem se uměla maximálně tvářit. ( To mi zůstalo dodnes a navíc jsem se naučila oblékat a líčit ). Chemie? Vůbec jsem netušila, o co tam jde. Fyzika? Brrrr… Navíc… maminka má přece vždycky pravdu. Ona ví nejlíp, co je pro mě dobré.
Přijímačky na ekonomku jsem k závisti svých spolužaček udělala. A dokonce jsem se prokousala všemi čtyřmi roky až k maturitě a i tu jsem udělala. Moje ročníková práce se ale nejmenovala Má dáti, dal. Jmenovala se Drogová závislost a dnešní mladí lidé. Pořád jsem četla všechno, co se týkalo zdraví a zdravotnictví. Taky humorné knížky o medicích. A byly často mnohem vtipnější než ten film o básnících.
Doktoři, sestry a to všechno kolem mě pořád zajímali. Možná i proto, že mi nikdy nic hrozného neprovedli. Jsem totiž, díkybohu, a díky svým předkům, zdravá. Pámbu zachovej. Takže první porod sekcí pro velký plod otočený koncem pánevním, velká operace, jak všichni tak opatrně říkali - byl za mě úplně v pohodě, v porodnici se mi tak líbilo, že když se rozhodli mě propustit domů, dostala jsem čtyřicítky horečky. Což bylo vtipné, protože když mám výjimečně horečku, svítí mi oči, cítím se v pohodě a zrůžoví mi tváře - vypadám v té chvíli jako reklama na zdraví. Takže na mě sestry vyzkoušely všechny teploměry, co jich tam měly. Nakonec si mě tam nechali o pár dní déle a zas bylo vše při starém.
S dítětem jsem pocítila první změnu. Moje dcera překvapila dětskou lékařku v necelých třech letech tím, jak moc chtěla do ordinace, když jsme jen přišly doprovodit do čekárny kamarádku s jejím synem, který se strašně bál… Tuším, že mu píchali předtím uši. Dokud byl malý P. v ordinaci, bylo vše v pořádku. Když vyšel ven a ukázalo se, že malá dovnitř nejde, udělala takovou scénu, že se dveře ve vteřině rozletěly: „Copak se děje?“ Vysvětlila jsem situaci, paní doktorka i sestřička se rozesmály a pozvaly dcerku dál. Ta si prohlédla ordinaci, nově vymalovanou, sama vyndala obrázek ze šuplíku, poděkovala a odkráčela středem. „To jsme tu ještě neměli. Když jsem slyšela ten řev, myslela jsem, že přivezli někoho s nějakým strašným úrazem,“ dozvěděla jsem se. No a ona se přitom naše malá těšila na obrázek.
O pár měsíců později jsem seděla v ordinaci s horkým malátným dítětem na klíně: „Já tam slyším zápal plic, paní H. Držte si ji pevně těma nohama, nabereme krev…“ Držela jsem. V ampulce se objevila červená tekutina…A pak… Vše začalo mizet v mlze… Z té se najednou vynořila tvář paní doktorky: „Vám je špatně, paní H? Chcete vodu? Nebo otevřít okno?“ Nevěděla jsem. Mám mladšího bratra a krev mu tekla v dětství v jednom kuse. Nikdy mi to nic nedělalo. Žádná mlha, přísahám.
Čas běžel, dítě prospívalo. Můj táta mi přestal říkat: „Na tu školu jsem tě dal proto, aby tě tam naučili šetřit (neříkej, tati, o škole jsi se mnou nikdy nemluvil, to jen máma) a ty jsi zas nechala rozsvíceno na záchodě CELOU NOC!“ Ale telefonoval mi, že má horečku, to nebo ono ho bolí. „A co já s tím?! ( Vidíš? Kdybyste mě pustili na tu zdrávku, mohla jsem ti být aspoň něco platná. Já se šetřit nikdy nenaučím.) Copak já jsem nějaká doktorka? Řekni to jí! Svojí obvodní. A nejlíp osobně, po telefonu tě pošle k šípku.“ Dlouhé ticho. „Tati?“ „No, já s ní nemluvím.“ „Cože? Ś kým?“ „No s doktorkou. Zakazuje mi pít pivo. Vyléčím se sám.“ Tak jo. Vždyť je dospělý, co s ním zmůžu?
Dítě vyrostlo nějak moc rychle. Horoskopy praví, že jsem dobrodruh. Asi na tom něco bude. Dala jsem si druhé kolo. Proč ne? Mimino a puberťáka? To nechceš. Věř mi. Já to vyzkoušela. ( Nemáš zač.) Taky to znamenalo jít zas do porodnice…Tentokrát do nějaké parádní, partner sám vybíral. 70 km daleko! Tam měli pro spontánní porod snad všechno. Tam to bude krásné…( Básnil autor toho nápadu, chlap. „Koukej, co tam mají…“) Krásné to nebylo. Né s mou úzkostí. „Vaše tělo jako by vůbec nevědělo, že je v něm dítě a bude muset rodit, vůbec se nepřipravuje k porodu,“ řekl mi tamní gynekolog užasle. A dal dítěti ultimátum: Narodí se tenhle víkend samo, nebo bude sekce při jeho první službě v příštím týdnu. Dítě se drželo statečně. Já první den hospitalizace taky. Holky na pokoji byly super. Byla legrace.
Ráno přešla. Šla jsem první na řadu a už u cévkování jsem si slíbila, že tohle teda už nikdy. Dvě děti mi stačí, všechno si vyléčím bylinama, budu zdravě žít… Znělo mi hlavou ještě na sále, kde mě neuspali úplně jako předtím, ale použili… jak se tomu jenom říká…píchnou vám to do zad… Spinální anestezii? Snad. No, je to už pár let. Na internetu to rodičky chválily. Jste přímo u toho, žádné spaní, svoje dítě vidíte hned! Super. Mně klesl tlak tak moc, že se mi celou dobu zdálo, že z toho stolu padám. Asi jako bych neležela na operačním stole, ale na lavičce z tělocvičny. Pořád jsem to musela vyvažovat. Třešničkou na dortu po tomhle miminku se stalo vyndavání drénu. ( á vím, jsem měkká, já vím. Vím, že jsou mnohem horší věci. Vím.)
Od těch dob k lékařce chodím, jen když musím. Pracuji v obchodě pět minut pěší chůzí od baráku… A na běhání po ordinacích prostě nemám čas. Bolí mě něco? Vím, co si vzít, aby to bolet přestalo. Vím, na co je která bylina, na některé potíže jsem zkoušela i ty čínské. Jsou silnější než naše. ( Né, já doktory nezatracuju, jestli tě srazí auto nebo chytí slepák… To tolik bolí, že tě tam odvezou. A bude to v pořádku. Ale mě, prosím, ne. Já si na přechodu počkám, dokud opravdu nemám dost času na přecházení… Dávám si pozor na to, co jím. Investuju do doplňků… )
Občas chce zaměstnavatel nějakou zdravotní prohlídku… „Ale dobrý den!“ rozjasní se tvář mojí obvodní lékařky, když se u ní ukážu. Ano, já s ní mluvím, pivo mi (zatím) nezakazuje. „A paní H,“ říká mi opatrně, když udělá, co od ní potřebuji, „co mamograf?“ „Né, děkuju, paní doktorko, já na to nemám čas, já se opravdu cítím dobře,“ usmívám se usilovně a už peláším ze dveří. Jednou mě zastavila větou: „Ale Vaše maminka …,“ pustila jsem kliku a otočila se. Není slušné odcházet, když k vám druzí mluví. „Ona přece měla rakovinu prsu. Kolik jí bylo? Asi jako Vám teď?“ No jasně, je to v anamnéze. „Ale paní doktorko, moje máma přece žila úplně jinak než já. Ta neznala zdravé jídlo, o zeleném čaji snad v životě neslyšela, já ho piju dvacet let. To jsou ty antioxidanty, to mým buňkám nedovolí dělat blbosti… Tak… se tu mějte moc hezky a zase někdy (za hooodně dlouho, doufám ) nashledanou!“ A byla jsem pryč.
Mám křivá záda a spoustu věcí dělat vlastně nesmím. A některé bych dělat měla. Třeba cvičit. Jenomže to mi moc nejde. Ono mi vlastně v poslední době nejde ani moc chodit. Docela normálně. Každý má něco. Když se rozhlédnu… Kulhá snad každý druhý . Někdy v noci nespím. Strašně mě bolí záda… Je tam nějaký nerv, co se táhne až do nohy. A ten mi spát nedá… „Víte, že strašně kulháte?“ Ptají se mě lidi paradoxně právě ve chvílích, kdy mě nic nebolí, a zdá se mi, že jdu dobře a rychle.
Jsem nejhorší pacient na světě. Vždyť já jsem schopná i tu kartičku pojišťovny nechat doma. To jediné, co tu reálně potřebuju. Čekám na rentgen. Vždycky jsem do své práce těch pár kroků nějak došla a pak už jsem se soustředila na práci. Do chvíle, kdy jsem na nohou najednou nedokázala stát. Strašně mě bolela chodidla. Pořád nechci do nemocnice. Už nikdy v životě žádné cévkování. V pátek mám termín. TEP kyčle. Zrovna v pátek třináctýho.
Jděte si za svými sny a nenechte si je nikým vymluvit. Nikým.
Ani vlastní mámou.
Přesto se s rodiči moc nehádejte. Nikdy nevíte, kdy s údivem zjistíte, že jste celí oni.
(Aniž byste chtěli.)
DRŽTE MI PALCE! Však víte… pátek třináctýho!
Jim je taky držte. Sestřička, se kterou jsem mluvila po telefonu, se zdála moc milá.
