Článek
Dneska si rozebereme film Obsession, kolem kterého se v poslední době zvedla obří vlna ohlasů. Než se ale dostaneme k samotnému ději a mému rozboru, pojďme si dát trochu kontextu o tom, jak tenhle snímek vůbec vznikl.
Za celým projektem stojí mladý režisér Curry Barker. Možná ho znáte z YouTube, kde dělal skeče nebo natočil nezávislý horor Milk & Serial. A právě Obsession je jeho celovečerní debut, který vznikl doslova za pět prstů. Rozpočet byl pouhých 750 tisíc dolarů. To je na filmové poměry v podstatě kapesné. Jenže film měl premiéru na festivalu v Torontu, strhla se o něj neskutečná bitka distributorů, nakonec ho koupil Blumhouse s Focus Features a z internetu se stala obří šeptanda. Všichni psali o tom, jaký je to přelomový, mrazivý psychologický horor.
Právě kvůli těm přehnaným ohlasům z festivalů jsem od toho měl obrovská očekávání. Čekal jsem totální mrazivý nářez, ze kterého nebudu moct spát.
Hned na začátek řeknu, že nakonec film hodnotím na nějakých 60 %, a to z jednoho hlavního důvodu: protože jako černohumorná komedie a ujetá satira to ve výsledku celkem funguje. Ale pojďme si upřímně říct, že se z toho dalo vytěžit mnohem víc.
Film je totiž pojat dost jednotvárně. Má sice skvělý námět, který se obouvá do problému toxických vztahů a nezdravé majetnickosti, ale v zásadě se toho moc nestane a řeší tohle téma jen na povrchu. Celá zápletka stojí na rekvizitě One Wish Willow, takové té klasické opičí pracce. Hlavní hrdina si přeje, aby ho jeho vysněná holka milovala, a dostane přesně to, co chtěl, ale v té nejhorší možné podobě.
Jenže motivace postavy je jednoduchá, schválně napsaná tak, aby jedno hloupé rozhodnutí spustilo tu psychologickou jízdu. Přitom je to celé jako jed na dálnici Ferrarim 50 km/h. Víte, co je pod kapotou, víte, jaký potenciál to auto má, ale řidič prostě odmítá sešlápnout plyn.
Mně osobně z toho nejde žádná husina a nepřišlo mi to ani zdaleka tak promyšlené a skvělé, jak většina lidí tvrdí. Vůbec jsem se nebál. Jsem si vědom toho, že většina běžných diváků tu husinu mít bude a že uvidí hrozně strašidelný film. Jsem si vědom i toho, že to není jen další z řady rychlokvaškových hororů plných levných lekaček a že se tu staví hlavně na atmosféře a divném chování postav, což navíc podtrhuje skvělá neklidná zvuková stopa.
Jenže jsem složitý divák. Ta obří očekávání z ohlasů mě donutila čekat něco mnohem víc, než co mi nakonec bylo naservírováno na talíř. Dostal jsem sice něco esteticky upraveného a z dražších surovin, ale pořád s celkem průměrnou chutí. Chtělo by to o trochu víc soli a pepře, aby se z toho moje pusa udělala rozkoší.
Když se na to podíváte jako na čistokrevný horor, po patnácti minutách přesně víte, jakým směrem ten vlak jede. Hrdina jen pasivně kouká, jak se z jeho holky stává absolutní šílenec, který mu do sendviče cpe zbytek mrtvé kočky nebo se zamyká v pokoji. Chybí tam jakýkoliv hlubší vývoj nebo zvrat, který by vám vyrazil dech. Film jen opakuje tu samou tezi a servíruje čím dál bizarnější situace.
Právě proto říkám: funguje to, jen pokud na to přistoupíte jako na černou komedii. Ten moment, kdy hlavní hrdina volá na zákaznickou linku té magické hračky a tam mu operátor s klidem oznámí, že přání vyprší, až umře, to už je čistá satira. Stejně tak ty absurdní extrémy, do kterých se postavy dostávají. U toho jsem se bavil.
Ale pokud hledáte hlubokou psychologickou anatomii nefunkčního vztahu nebo film, u kterého budete mít vytřeštěné oči strachy a bude vám běhat mráz po zádech, tak tady těžce narazíte.
Na rozpočet 750 tisíc dolarů vypadá Obsession fantasticky, režisér Curry Barker má obrovský talent a herci ze sebe mačkají maximum. Jenže scénář zůstal v půli cesty. Zůstala z toho jen naleštěná fasáda, esteticky zvládnutý vizuál a velmi průměrný dojezd, který mohl jet o dost rychleji.
Nakonec tomu tedy dávám těch svých 60 %. Jako jednohubka s černým humorem fajn, ale jako přelomový hororový zážitek roku absolutně ne.
