Seznamky a holky z východu - není to jen o sexu!

Po přečtení nadpisu a perexu a při pohledu na úvodní obrázek se můžete ptát, jak jedno souvisí s druhým. Co mají společného Tinder, šachy, petrohradský atentát a běloruská KGB? Snažím se jen získat Vaši pozornost poutavým nadpisem, jak je to dnes běžné v novinářské branži?

Já nejsem novinář a nemám to zapotřebí. Kdyby se někdo ptal, klidně řeknu, že jsem si všechno vymyslel - můj text nemá ambici být novinovým článkem. Má jen ambici vás přimět k zamyšlení.

Tak pojďme k těm seznamkám…

V minulém létě jsem trávil dovolenou na Kavkaze. Bylo mi třeba odpočinout si trochu od lidí, a tak jsem vyrazil sám. Po několikadenní túře po nádherné, hornaté svánské krajině se mi ale po lidech nakonec přece jen zastesklo. Vypravil jsem se tedy na adžárské pobřeží a při skleničce dobrého vína v restauraci zabrousil na Tinder. Po chvíli brouzdání se objevilo první propojení s běloruskou holkou (říkejme ji třeba Anežka). A za několik chvil už Anežka pila víno se mnou.

Potom jsme společně strávili zbytek dovolené. Hodně jsme jedli, pili, plavali v moři, a vůbec si užívali život. A povídali si.

O tom, jak Romana Prataseviče a jeho přítelkyni unesla běloruská KGB, když letěli Ryanairem z Atén do Vilniusu. O tom, jak její kamarády po zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 2020 mlátili nebo (a) na pár nocí zatkli - některé za účast na protestech, jiné za to, že byli ve špatný čas na špatném místě.

To byla lepší varianta. Těm méně šťastným přišla do domu KGB a zmizeli ze světa.

Přišli i za Anežkou. Ta měla štěstí - den předtím zabalila červenobílý prapor a talířky s rytířem na koni do krabice. Tu odnesla sousedce, postarší dámě, kterou znala odmala a měla ji ráda. Krabice byla u sousedky, vyhlášené podpůrkyně Lukašenkova režimu, v bezpečí.

Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že jsem rád, že žiju v demokracii. A že ve volném čase můžu řešit holky a ne tajnou policii.

Oslím můstkem se dostávám k šachu. I když jsem rád že nežiju v Lukašenkově režimu, našel jsem téma, ve kterém s autoritářským prezidentem sympatizuji - covid. V roce 2021 už lidstvo střízlivělo z přehnané reakce na domnělý mor a Lukašenka na tehdy víc než rok starých videích na mě působil skoro až prorocky:

František Viačorka, jeden z lídrů běloruské opozice, tehdy kritizoval situaci v zemi, která se rozhodla z covidu nepanikařit. „Je to jediná země kde se hraje fotbal, děti chodí do cirkusu a v televizi se posmívají lidem s rouškami.“

To posmívání asi nebylo potřeba. Ale teď taky chodíte na fotbal, posíláte děti do cirkusu (samozřejmě do toho bez zvířat) a na roušky kašlete. I když v sobě nemáte dostatečnou dávku dodatečného očkování a i když jste ještě nedávno nadávali v práci svým podřízeným, že pokud se nenaočkují, zabijí Vaši babičku.

Není to černobílé jako v šachu. V našem světě občas i černý král může táhnout bílým pěšcem.

Ale zpátky k seznamkám. Z Gruzie a Běloruska plynule do Česka a na Ukrajinu.

V posledních měsících je nějak snadnější se na seznamce propojit s holkama z Ukrajiny. Je jich tady, bohužel, spousta. A bohužel neříkám proto, že by mi tady vadily. Právě naopak. Bohužel proto, že ony by byly raději doma. Ale bály se, že jim spadne raketa na hlavu. A tak utekly. Já bych udělal to stejné.

Následují z kontextu vytržené úryvky z konverzací s některými z nich. Všechny rozhovory probíhaly už při osobním setkání. Nejsou kompletní, ale jsou chronologicky seřazené.

Konverzace s Magdou z Mariupolu:

Magda:"U nás se mluví rusky - doma, ve škole…"

Já: „Takže jsi Ruska?“

Magda: „Nee, jsem Ukrajinka. Až do minulého roku jsem netušila, že je Rusko tak blízko. Pak vybombardovali dům, ve kterém jsem žila.“

*Někdy jindy, někde jinde*

Magda: „Ale kdybych mluvila tak jak mluvím někde na západě, třeba ve Lvově, mohla bych dostat přes držku. Nemají nás tam rádi, říkají, že válka je kvůli nám.“

Konverzace s Martou z Žitomiru (západ):

Já: „Jsem slyšel, že vy tam na západě nemáte moc rádi lidi z východu. Je to pravda?“

Marta: „Já proti nim nic nemám, ale nechápu… žijí na Ukrajině, ale nemluví ukrajinsky. Chápeš, že někde žiješ a nemluvíš svým mateřským jazykem, není to divný?“

Já: „Vždyť jejich matky nikdy nikdy nemluvily ukrajinsky, nee?“

Konverzace s Marií z Mariupolu:

Já: „Jsem slyšel, že vás tam na západě, když začneš mluvit rusky, že se na tebe dívají skrz prsty.“

Marie: „No ne všichni, lidi jsou různý. Ale obecně jo. I kvůli tomu je válka, oni se k rusky mluvícím lidem nechovají dobře a Rusové pak říkají, že jsou na Ukrajině nacisti.“

*Někdy jindy, někde jinde*

Marie: Ale vem si: Některý lidi ze západu pronajali za velký peníze své byty na Ukrajině uprchlíkům z východu a pak odjeli v Mercedesu do Česka a tady berou podporu. Vydělávají na lidském neštěstí!“

Obzvlášť ta poslední informace od Marie ve mě vyvolala vlnu zamýšlení. Myslím, že by se nestyděli ho na svém Facebooku publikovat: Komunisté, Trikolora, Tomio Okamura… a možná ani Daniel Landa.

Kdyby se kdokoliv z nich dostal k moci, nejspíš bych se začal bát, že mi domů přijde tajná policie. A vždycky jsem měl potřebu negovat jakékoliv jejich názory. Ale … i oni můžou občas táhnout bílýma.

Třeba když mluví o tom, že Ukrajina nepotřebuje zbraně, ale mír.

A dalším oslím můstkem se dostáváme k pointě tohoto článku.

Ukrajina potřebuje mír. Konec zabíjení. I za cenu toho, že nějaká politická elita přijde o kus svého ega. I za cenu toho, že Ukrajina přijde o Krym. Představte si sami sebe jako rusky mluvícího domorodce, který odjakživa žije na východě Ukrajiny. Mě osobně by bylo jedno jakou mám občanku. Jestli by mi vládl zločinný korupční režim v Moskvě, nebo ne tak moc zločinný korupční režim z Kyjeva. Z Donbasu je to daleko i do Moskvy, i do Kyjeva.

Důležité je žít, balit holky a vychovávat děti tam, kde víte, že na vás nespadne raketa.

Třeba příště budete číst rozhovor s nějakým proruským Bolševikem, který bude mluvit o míru. Třeba po přečtení toho rozhovoru budete mít nutkavou potřebu poslat peníze na sbírku na nákup raketometu.

Podobně, jako když jste tehdy nadávali nenaočkovaným podřízeným.

Jenomže v tu chvíli se stáváte bílým hráčem, který hraje černýma.

Poslední konverzační útržek už není ze seznamky, ale od pracovního oběda:

Kolega: „… četli jste včera o tom atentátu v Petrohradu? Tam zabili proruského blogera v proruské kavárně…“

Můj komentář, u oběda nevyřčený: „Ne proruského, ale proválečného! Tj. Protiruského!“

Obecně je mi líto těch mariupolských holek. Protože u nás v Česku potkávám jen 2 typy lidí - buď se staví proti Rusům, nebo proti Ukrajincům. A ony v sobě mají kousek z obojího.

Já jsem proruský a nestydím se za to. A proběloruský a proukrajinský. Zásadně se mi ale příčí politické hry, které mezi sebou hrají představitelé těchto států. A které stojí životy spousty lidí na územích, o která se tito „lidé“ přetahují.

Za nejčernějšího hráče příběhu autor stále a neměnně považuje ruského prezidenta Vladimíra Putina. Protiruské prase, které začalo válku na Ukrajině.

Ukrajina i Rusko se pravidelně řadí na přední příčky žebříčků světové korupce. Na tom se v posledních letech nic nezměnilo.

Podpora Ukrajinců v ČR (EU) by neměla být slepá - měli bychom se zaměřit na pomoc těm, kteří ji opravdu potřebují. Aktuálně funguje komunisticky a všem dává stejně.

Podpora Ukrajiny z naší strany by také neměla být slepá - velká část prostředků se ztrácí v korupčních kanálech, málo se mluví o nutnosti zahájit bezprostředně jednání o míru.

Raman Pratasevič začal po svém únosu aktivně kolaborovat s běloruským režimem.

Svět není černobílý.