Článek
Ve středu 13. října 2017 se vracím z jihu do Machačkaly a nemaje lepší variantu (kromě nějakého hotelu, které nesnáším, dávaje vždy přednost životu mezi místními lidmi), využívám kamarádovu nabídku a stěhuji se do sídla Ismailovy firmy.
Poté, co jsem během svých cest žil jak v buddhistickém klášteře či katolickém kostele, tak v pastevecké jurtě, jeskyni i na palubě tankeru, nyní nacházím neplánovaně útočiště v neméně pozoruhodném přístřeší.
A to v zadní místnosti kamarádovy kanceláře na prospektu Gamidova, která je – podle povalujících se tu razítek a vizitek − zároveň advokátskou poradnou, pobočkou arbitrážního soudu i sídlem loďařství Transkaspij a několika dalších „eseróček“. Včetně bezpečnostní agentury, čímž se vysvětluje přítomnost zbraní povalujících se na polici. I když takový "Uzík"[1] je spíše oblíbenou zbraní teroristických skupin, než běžnou výzbrojí bezpečáků. Ani nemluvě o odhlučněné odstřelovačské pušce VSS Vintorez[2].
Machačkala
Samotná přítomnost speciální automatické odstřelovačské pušky s integrovaným tlumičem, určené výlučně pro speciální vojenské a bezpečnostní jednotky, vzbuzuje pochopitelně jisté otázky, které si nechávám raději pro sebe.
Machačkala 2017
Ačkoliv vchod není označen žádnou cedulí, je moje dočasné bydliště oproti obchodnímu domu Arizona jakýsi průchoďák. Denně se zde promele tolik lidí, že už první den ztrácím přehled. V podstatě se nedá dost dobře rozeznat, ani kdo zde pracuje, kdo je externí spolupracovník a kdo si sem přišel jen poklábosit anebo dohodnout nějaký kšeft či intervenci u přátel kamarádů.
Jak se zdá, jedinými „kmenovými“ pracovníky jsou zde Ismail, který je soudcem arbitrážního soudu a právním poradcem, a Azad, bývalý vysoký úředník republikového ministerstva financí a soudce, nyní finanční poradce. Ismailovi bratři Mogamed a Rustam využívají kanceláře ke schůzkám s přáteli, klienty a obchodními partnery, mezi kterými se věnují počítačovým hrám.
Následně ovšem zjišťuji, že se zároveň nacházím i v náborovém středisku Vagnerovy armády.
Dalším členem zdejší komunity je totiž Rus Martin, jehož postavení začínám chápat po vyslechnutí několika jeho telefonátů a úryvků rozhovorů s muži, kteří za ním přicházejí. Vyplývá z nich, že je verbířem, organizujícím nábor rekrutů pro armádu.
Jen mi nejde do hlavy, že jednak chodí v civilu a jednak pracuje v takovémto, řekněme nestandardním prostředí, ačkoliv tvrdí, že je náborovým důstojníkem armády a verbuje kontraktniky pro svůj útvar č. 12676, tj. krymskou brigádu pobřežní obrany v Simferopolu (což mi dokládá dekretem se štemplem ministerstva obrany).
Jak se následně ukáže, výše uvedený glejt představuje vlastně jen krytí. Jeho klientela se totiž skládá ze dvou segmentů, z nichž pro každý má zcela odlišné tiskopisy. Podstatně menší část z příchozích je skutečně směrována do armádního přijímacího centra, jak jednoznačně vyplývá již z poskytovaných informací ohledně platového zařazení. V jejich případě se totiž jedná o platové rozpětí od 18 do 35 tisíc rublů (což odpovídá armádním platovým tabulkám).
Druhé skupině ovšem Martin předkládá nejenom jiný formulář, ale i jiné orientační sumy, několikanásobně vyšší, než mohou být platy v regulérní armádě. Poté, co se jich povyptává na odbornou kvalifikaci, především na předchozí službu v různých ozbrojených složkách, padají sumy od 90 do 150 tisíc rublů.
Z toho jsou zřejmé dvě věci. Zaprvé nejde v žádném případě o plat řadového příslušníka armáda a zadruhé dotyčný rekrut má za sebou službu buď v některé elitní vojenské jednotce anebo speciálním útvaru MV, FSB či GRU (Alfa, SOBR, SSO, Specnaz, Vympel apod.) Nikdo nebude přeci nabízet takový plat truhlíkovi z ulice, který má za sebou jen dvouletou prezenční službu, během které strávil víc času s lopatou či rýžákem v ruce, než na střelnici se samopalem.
Je tedy zřejmé, že jsem se ocitl v náborovém středisku, verbujícím žoldáky pro tzv. Vagnerovu armádu neboli "Vagnerovu soukromou vojenskou společnost"[3].
Spojitost dokresluje fakt, že Martin – jak se opakovaně zmiňuje – donedávna sloužil na ruské námořní základně v syrském Tartúsu, přičemž hlavní pole působnosti ruských žoldáků je právě Sýrie.
Uvedená soukromá armáda vznikla v r. 2014 na základě tzv. Slovanského sboru[4], složeného hlavně z bývalých příslušníků ruských speciálních sil a vojenských výsadkářů, působícího od roku 2013 jako osobní garda Bašára Assada a ochrana strategických objektů.
Ti se zúčastnili (jako zelení mužíčci) nejprve obsazení Krymu a poté se zapojili do bojů na východní Ukrajině. Konkrétně v Luhanské oblasti (v bitvě o luhanské letiště a u Debalceva). Podíleli se ovšem i na likvidaci nepohodlných separatistických vůdců − např. Aleksandra Bědnova (†1.1.2015), ministra obrany „LNR“ − kteří se vymkli ruské kontrole.
Ačkoliv se ruské vedení tváří, že s činností této organizace nemá nic společného a třeba o jejím působení v Sýrii prakticky ani nic neví, veřejným tajemstvím je, že její výcvikový tábor se nachází na základně 10. brigády Specnaz vojenské kontrarozvědky GRU v polygonu Molkino poblíž jihoruského Krasnodaru. Nehledě na skutečnost, že tato jednotka v Sýrii i na východní Ukrajině disponuje vysoce sofistikovanou výzbrojí, včetně těžké techniky, pocházející nepochybně z arzenálu ruské armády, potažmo GRU. Toto vlastně jen potvrzuje přesvědčení odborníků, že celá slavná „soukromá“ Vagnerova ČVK je faktickým nástrojem Hlavní správy Generálního štábu ozbrojených sil RF[5].
Však také u zrodu této soukromé armády nestála parta amatérských dobrodruhů, nýbrž (aspoň navenek) penzionovaný podplukovník GRU Dmitrij Utkin alias Vagner či Wagner, který až do vzniku Slovanského sboru (v r. 2013) působil jako velitel 2. samostatné brigády Specnaz vojenské rozvědky GRU v Pskovské oblasti[6].
Stejně tak nedávné jmenování Utkina do funkce generálního ředitele společnosti Konkord, zastřešující síť restaurací patřících Putinovu kamarádovi, miliardáři Jevgeniji Prigožinovi[7], naznačuje, odkud asi do jeho kasy putují miliony na nákup výzbroje a výplaty žoldáků. Dalšími sponzory této žoldnéřské armády jsou zřejmě ruské naftařské koncerny Rosněfť a Gazprom, jimž Asad údajně přislíbil koncese na těžbu ropy a plynu, pokud mu Rusové pomohou dobýt naleziště ovládaná povstalci. V neposlední řadě se na financování Vagnerovy armády v oblasti podílí též ruský spojenec Írán, který zde sleduje svoje cíle (tj. upevnění pozice regionálního hegemona).
Pro naše kremloboty zalykající se frázemi o „ukrajinských fašistech“, resp. „banderovcích z Majdanu“, může být zajímavý postřeh, že podplukovník Utkin alias Wagner je nepokrytým obdivovatelem Hitlerovy Třetí říše. Jeho obdiv k nacismu se odrazil i v tom, že v době působení v Luhanské oblasti ustrojil své muže do stejnokrojů napodobujících uniformy wehrmachtu.
To, pochopitelně, nijak nebránilo Putinovi, aby tohoto chlapíka, velitele ilegální žoldácké armády, 9. prosince 2016 osobně vyznamenal Řádem odvahy za jeho hrdinství při obraně Donbasu před ukrajinskou armádou.
Tímto cynickým aktem jakoby Kreml dal Utkinovi veřejné posvěcení jeho aktivit. Ostatně již během mých cest po Rusku v předchozích letech jsem se setkával se zcela veřejným verbováním bojovníků, „dobrovolníků“, pro donbaskou frontu i u pouličních stánků na každém kroku. V Barnaulu, Čitě, Grozném, Novosibirsku, Uljanovsku, Vladivostoku.
Není divu, že po úspěšném ověření efektivnosti nasazení zelených mužíčků, žoldáků-dobrovolníků na Krymu a Donbasu se začaly Utkinovi jen tak hrnout kontrakty, ale i kontraktníci, z nichž pro mnohé je válka jedinou možností, jak se vyhrabat z dluhů anebo se finančně zmátožit.
V říjnu 2015 se tak stává hlavní doménou Vagnerovy armády znovu Sýrie, kde momentálně působí údajně až 5 tisíc jejích příslušníků. Kromě útvarů pravidelné syrské armády i v rámci jednotek palestinského Hizballáhu a afghánských Fátimovských brigád[8]. (Od podzimu 2017 působí menší otrjad VČVK i v Gabonu, Súdánu, Libyi a Středoafrické republice[9], ale též v Bosně, kde vagnerovci cvičí paramilitární jednotky tzv. Republiky srbské – autonomní entity, obývané etnickými Srby – jejíž představitelé jsou úzce propojeni s Kremlem a představují faktickou ruskou pátou kolonu na Balkáně.)
A jak vypovídá intenzivní nábor žoldáků, který mohu sledovat i na vlastní oči, zdá se, že v dohledné době lze očekávat ještě masivnější nasazení této paralelní armády. Tomu napovídá i skutečnost, že zatímco ve svých počátcích přijímala Vagnerova armáda do svých řad výlučně špičkové profesionály, dnes nabírá i dobrovolníky, kteří mají za sebou aspoň několikaletou službu v běžných vojenských útvarech či jednotkách OMON.
Bídné domácí poměry a vidina pohádkového výdělku jsou pro tisíce Rusů, především v nejchudších oblastech, dostatečnou motivací pro podstoupení rizika s naverbováním spojeným. Vždyť v Sýrii si může žoldák přijít až na 200 tisíc rublů měsíčně, zatímco doma by se musel spokojit nanejvýš s desetinou této částky.
A není divu, že si zájemci o kontrakt podávají v Martinově kanceláři dveře (byť nemá zvenku ani ceduli). Vždyť právě na Kavkaze je nejen živá odvěká válečnická tradice, ale jsou zde i prokazatelně nejnižší příjmy a nejvyšší nezaměstnanost.
(Pro ilustraci, jestliže v sousedním Stavropolském kraji a Rostovské oblasti činí průměrný plat 16-20 tisíc rublů, tj. 230-290€, pak na severním Kavkaze a v Kalmycku je to dokonce méně než 16 tisíc.
Např. plat učitele v Dagestánu činí zhruba 19 tisíc rublů, lékař v Severní Osetii bere kolem 28 tisíc rublů, tj. 400€)[10].
Výsledkem může být ovšem i návrat vícerých Rusů z bojišť jako „Kargo 200“, tj. v zinkových rakvích.[11]
Každopádně výskyt Vagnerových žoldáků v různých regionech a na straně rozličných ozbrojených skupin zřejmě vypovídá o skutečných strategických záměrech Kremlu více, než oficiální proklamace ruských představitelů, známých svou prolhaností.
Není pochyb, že jsem zakotvil v poněkud obskurní společnosti, do které se může obyčejný smrtelník vetřít výlučně ve společnosti někoho z jejích členů, jako já.
Denně si tak potřásám rukou minimálně s dvěma desítkami lidí, z nichž většina sem přichází spíše jako do nějakého pánského klubu, než do úředních místností. Někdo zde řeší soukromý byznys – prodej a koupi pozemků, nemovitostí, aut atd. – někdo právní otázky. Občas přichází za Martinem potenciální zájemce o službu v armádě.
Machačkala 2017
Krym – cesta domů?
Mezi zdejší stálé „obyvatele“ patří filmový manažer Igor, který se mj. podílel na natáčení scén pro kontroverzní film Krym − cesta domů, ze kterého mi pouští pracovní polotovar, zachycující i samotný průběh natáčení.
Jde o film popisující značně tendenčně ruskou anexi Krymu, který teprve před dvěma týdny přišel do ruských kin. Na pozadí rusko-ukrajinského konfliktu se odehrává milostný vztah mladé aktivistky z Majdanu a proruského separatisty ze Sevastopolu. Mám-li toto dílo nějak charakterizovat, pak jde o nesourodou slátaninu drastických scén a melodramatického, resp. stupidního milostného příběhu.
- viz
Mezi námi, pod názvem Krym – cesta domů bych si spíše představoval příběh krymských Tatarů vracejících se z vyhnanství na Krym, odkud byli jejich předci vyhnáni ruskými okupanty. Resp. asi nejen mně evokuje název Krym – cesta domů (stejně jako obsah filmu) někdejší henleinovský slogan „Sudety – Domů do říše“
Mediální tanečky okolo připojení Krymu k Rusku jsou prostě názornou ukázkou, jak lze s trochou drzé demagogie prezentovat anexi jako právo na sebeurčení. Zatímco ještě koncem 18. stol. tvořili Tataři 95% obyvatelstva Krymu a těsně před jejich násilnou masovou deportací v květnu 1944 (společně s arménskou a řeckou menšinou) byl jejich podíl ještě 30%, dnes představují jen 13% obyvatel Krymu a tvoří tak na území svých předků menšinu, postupně zbavovanou občanských práv.
Fakta jsou taková, že už po vítězství Ruska nad Osmanskou říší a následné první ruské anexi Krymu značná část původního krymsko-tatarského obyvatelstva z okupovaného Krymu uprchla, resp. byla vyhnána.
Jen v letech 1854-64 emigrovalo kolem 250 000 Tatarů, z nichž většina se uchýlila do Turecka a kolem 60 000 jich odešlo do Bulharska (odkud pak vesměs postupně též přesídlili do Turecka).
K dalšímu exodu došlo po bolševické revoluci[12], kdy bylo v letech 1921-29 až 50 tis. krymských Tatarů povražděno a stejný počet jich byl z Krymu deportován; desetitisíce dalších uprchly do Turecka a Rumunska.
Poslední pohromou pro původní krymskou populaci pak byly stalinské deportace nepohodlných a vzpurných národů v závěru II. světové války. V jejich rámci bylo v květnu 1944 deportováno z Krymu do Uzbekistánu, na Ural a na Sibiř 191 000 Tatarů (kromě nich však i 15 000 krymských Řeků, 9 600 zdejších Arménů a 12 000 Bulharů). Na rozdíl od ostatních deportovaných národů krymští Tataři se mohli navíc vrátit do své domoviny až během perestrojky, v r. 1988. Ovšem bez nároku na odškodné či vrácení jejich domů a půdy.
Prostě ve stylu „čo bolo, to bolo“.
A řadoví Rusové se cítí ještě dotčeni, pokud jim někdo připomene ruskou genocidu Kavkazu anebo třeba právě to, jak se stali díky zmasakrování a deportacím původních národů většinovým etnikem na černomořském pobřeží či na Krymu. V této souvislosti nutno znovu zmínit, že v téže době, kdy došlo k nucenému exodu krymských Tatarů, postihl stejný osud i Čerkesy, obývající původně sousední oblasti, teritorium dnešního Krasnodarského kraje, Karačajsko-Čerkeska a Adygey.[13]
Jak bylo již uvedeno výše, závěrem rusko-čerkeské války, trvající téměř sto let, došlo zároveň s připojením Čerkeska k Ruské říši v r. 1864 i k masovým deportacím a exodu 90% čerkeských obyvatel. (Odhady hovoří o 1,5 milionu lidí; jen do Turecka jich odešlo přes 490 tisíc. Právě v Turecku žije dnes i obrovská čerkeská diaspora, potomci Čerkesů, kteří byli nuceni uprchnout ze severokavkazské vlasti během ruské genocidy).[14]
Ještě poznámka: K podobnému scénáři došlo díky systematickému „demografickému inženýrství“ (vyvolanému hladomoru, masovým popravám, deportacím a „kolonizaci“, vysidlování jiných nepohodlných etnik do kazachstánských stepí) třeba v Kazachstánu, kde se v roce 1959 Kazaši stali menšinou, tvořili již jen 30 % populace, zatímco etničtí Rusové 43 %.
Jen díky repatriaci téměř 2 milionů Kazachů do jejich pravlasti z Ruska, Číny, Mongolska a Uzbekistánu po rozpadu SSSR a vzniku samostatného Kazachstánu v 90. letech se podařilo tento nepoměr zvrátit.
Ani mne příliš nepřekvapí, když se Igor s nevolí ptá, proč v rukopisu své knihy popisuji např. výše uvedený čerekský masakr. Příliš často se totiž se stejným postojem setkávám dokonce i u odpůrců Putina, resp. u lidí považujících se málem za demokraty.
Ovšem na druhou stranu, jak mohou Rusové soucítit s podmaněnými národy, když dokážou bagatelizovat (např. slovy „taková holt byla doba“) zločiny bolševiků a stalinského režimu na národě vlastním.
A právě Igor je přesnou ukázkou toho, co označuji výrazem „morbidní nostalgie“ a co považuji za nejvýraznější, ne-li hlavní aspekt nepochopitelnosti, ale taktéž nebezpečnosti ruské povahy. Ne nadarmo se říká, že „národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“.
Přičemž já bych uvedenou sentenci George Santayany parafrázoval či upgradoval následovně: „Národ, který se nepoučil ze své minulosti, je nebezpečný sám pro sebe i pro národy ostatní“.
================================================
[1] Izraelský samopal UZI se zásobníkem umístěným v pistolové rukojeti, což z něj dělá velmi kompaktní zbraň.
[2] Zbraň byla vyvinuta počátkem 80. let v Ústředním vědecko-výzkumném ústavu přesného strojírenství v Klimovsku pod vedením Petra Serdjukova. Společně se zbraní bylo vyvinuto speciální podzvukové střelivo ráže 9×39 mm, odstřelovačské SP-5 a průbojné SP-6.
[3] «ЧВК Вагнера» (Частная военная компания Вагнера)
[4] Rus. Slavjanskij korpus (Славянский корпус)
[5] Главное управление Генерального штаба Вооружённых сил РФ.
[6] 2-я отдельная бригада специального назначения
[7] Tento bývalý prodavač hot-dogů a dnes – díky své loajalitě – miliardář financuje mj. i společnost Internet Research Agency, tedy tajnou „továrnu internetových trollů“ neboli „trollí farmu 55“ na petrohradském předměstí, zaměstnávající čtyři stovky hackerů a IT-expertů, kteří se pokouší prostřednictvím fiktivních profilů na sociálních sítích, blogů a komentářů pod články podepsaných pseudonymy šířit dezinformace z dílny Lubjanky a vytvářet dojem „veřejného mínění“ v souladu s kremelskou propagandou.
[8] Afghánská šíitská milice Liwa Fatemiyoun, zformovaná a vyzbrojená v r. 2014 velením íránských revolučních gard, aby bojovala po boku syrské vlády v tamní občanské válce. Její výcvik probíhá pod záštitou íránské elitní jednotky Quds.
[9] Zajímat se příliš o aktivity Wagnerovy armády není pro novináře bezpečné. Třeba investigativní žurnalista Maksim Borodin po publikování článků o ruských žoldácích na portálu Novyj děň v dubnu 2018 náhle spadl z balkonu v Jekatěrinburgu. V červenci 2018 byli ve Středoafrické republice zabiti tři ruští novináři v čele s investigativcem Orchanem Džemalem (kromě něj režisér Alexandr Rastorgujev a kameraman Kirill Radčenko), kteří zde natáčeli snímek o ruských žoldnéřích (Vagnerově soukromé vojenské společnosti) bojujících v této zemi. Následně došlo v září téhož roku k pokusu o otravu neznámou látkou jejich kolegy Pjotra Verzilovova, jenž se chystal zveřejnit od nich získané materiály, a Denis Korotkov, šéfredaktor deníku Novaja Gazeta (jednoho z posledních nezávislých ruských médií) a dopisovatel portálu Fontanka čelí výhružkám smrtí a musí se ukrývat. (Např. začátkem října 2018 dostal do redakce zásilku obsahující kozí hlavu, červené karafiáty a pohřební věnec s nápisem „Zrádce vlasti“.)
[10] Podle nedávno zveřejněného průzkumu státní agentury VCIOM na 20 miliónů Rusů (tj. 14% populace) žije pod hranicí měsíčního minima – 9786 rublů (c.140 € / 3500 Kč)
[11] „Kargo 200“ (rusky též "Gruz 200") je kódové označení přepravy ostatků ruských vojáků v zinkových rakvích do vlasti, používané ještě z dob sovětské vojenské intervence v Afghánistánu v letech 1979-89.
[12] V prosinci 1917 vznikla Krymská lidová republika, která byla zároveň prvním sekulárním státem s muslimskou většinou na světě, vzápětí však byla obsazena Rudou armádou a pohlcena Ruskem.
[13] Masovými deportacemi byly postiženy i mnohé další národy SSSR. Již předtím, v r. 1937, bylo deportováno ze svých domovů na Dálném východě na 175 000 Korejců, v r. 1941 byly na Sibiř deportovány desetitisíce Estonců, Litevců a Lotyšů (jen počet zavražděných nebo deportovaných Litevců během let 1940-41 se odhaduje na minimálně 100 000) a koncem r. 1943 byli z území svých předků vysídleni všichni Karačajci a Kalmykové. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečensko-ingušská autonomní republika byla osídlena Rusy, Osety a Gruzíny. V dubnu 1944 byli z území Kabardsko-balkarské autonomní republiky do S. Asie vysídleni všichni Balkaři. Následovali je Azeři, Chemšilové, Kurdové a meschedští Turci.
Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli snad jen proto, že jich bylo – navzdory hladomoru – příliš mnoho a nebylo je kam vystěhovat, aniž by se tam stali většinovou populací. I tak – díky deportacím „výběrovým“ − tvoří Ukrajinci významnou část populace Dálného východu a dalších asijských regionů. Vzpurní Poláci byli z území okupovaného Ruskem hromadně deportováni již od počátku 19. stol.; hlavní vlny následovaly po protiruských povstáních 1830-31, 1846 a 1863. Obětí deportací se stali po bolševické revoluci i donští kozáci (z nichž 150 tisíc bojovalo proti bolševikům pod velením gen. Děnikina). Na 500 tisíc kozáků a jejich rodinných příslušníků skončilo ve vyhnanství.
[14] V Ruské federaci jich dnes zbylo jen kolem 80 tisíc, zatímco čerkeská diaspora je mnohonásobně větší. Méně informované čtenáře zřejmě překvapila čerkeská kampaň proti konání olympiády v Soči, kterou čerkeští exiloví představitelé označili za urážku genocidy jejich národa, jelikož konání zimních olympijských her v Soči shodou okolností připadlo na kulaté 150. výročí krvavých událostí, a navíc přímo v místech lyžařského areálu Krasnaja Poljana (kde proběhly nejkrutější masakry původního čerkeského obyvatelstva), se nacházejí ostatky desetitisíců zavražděných Čerkesů.
=================================================
Zdroj:
F.R. HRABAL-KRONDAK: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. 3. díl - Severní Kavkaz.
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm
(nebo: http://www.cadpress.sk/cestopisy.htm )
-----------------------
Další doporučené prameny:
