Článek
Nad tímto tajemným rukopisem si lámou hlavu filologové, kryptografologové i amatérští luštitelé celého světa už přinejmenším 100 let (tj. od r. 1912, kdy jej nalezl americký sběratel Wilifrid M. Voynich v jezuitském klášteře v italském Frascati).
Zatím neúspěšně. Nikdo nebyl dosud schopen jednoznačně dešifrovat jedinou stránku, vysvětlit jediné vyobrazení … přestože se o odhalení jeho tajemství pokoušejí nejhloubavější mozky planety.
Ačkoliv se renomovaní odborníci i amatérští badatelé záhadě Voynichova / Vojničova rukopisu, jenž mnozí experti považují za „Svatý grál historické kryptografie“ (a který inspiroval i Dana Browna k jeho bestselleru Ztracený symbol), snaží přijít na kloub i nejnovějšími vědeckými metodami, včetně statistických postupů používaných při čtení lidského genomu, tajemství tohoto textu nadále odolává. Neuspěli ani odborníci na šifry z amerického Národního bezpečnostního úřadu (NSA), kteří jej již v 60. a 70. letech minulého století přepsali do strojového kódu a pokoušeli se jej rozluštit pomocí počítačů, včetně použití technologie Kerberos (vyvinuté v MTI).
Voynichův rukopis
O jeho původu a účelu existuje více teorií, než kolik má stran. Někteří badatelé jej považují za magický grimoár, středověkou čarodějnickou knihu, jiní za babylonský okultní spis, alchymicko-astrologickou příručku či zašifrované poselství mudrců Atlantidy nebo Plejáďanů, další věří, že jde o legendární Necronomicon Abdula al-Hazreda, denník Leonarda da Vinci anebo dílo Rogera Bacona …
Hlavní teorie a hypotézy, společně se souhrnem známé historie rukopisu a jeho zkoumání od 15. století, předkládá kniha VOYNICHŮV RUKOPIS / NEJZÁHADNĚJŠÍ KNIHA SVĚTA (vydaná vydavatelstvím CAD Press v r. 2012 při příležitosti 100. výročí jeho objevení W.M. Voynichem), jež kromě obsáhlé historické studie renomované badatelky a záhadoložky Dr. Jitky Lenkové (a autora tohoto článku), zároveň obsahuje i první publikovanou verzi kompletního faksimile Voynichova rukopisu vůbec.
Právě z této publikace zde přetiskuji několik výňatků a originálních ilustrací:
voynich_ukazky_web_Stránka_17
voynich_ukazky_web_Stránka_11
-------------------------------------------------
Popis rukopisu
Rukopis (kodex) má poměrně malý rozměr, 7×10 palců (tj. cca 16 × 23,5 cm), ale čítá na 234 stran a je tak téměř pět centimetrů silný. Je to spisek bez desek, pokud rukopis desky někdy vůbec měl, jsou ztraceny, možná i úmyslně zničeny. Historie Voynichova rukopisu je plná mezer, není vyloučeno, že byl třeba i ukraden a desky zničeny, aby nemohl být zjištěn původní majitel díla. Sám rukopis se skládá ze 17 sešitů stejného charakteru s různým počtem listů (původně měl zřejmě 272 stran), z nichž některé mají rozměr několikanásobku běžné stránky rukopisu (18×18 palců) a jsou poskládány na rozměr rukopisu. Titulní list nebo úvod chybí. Listy jsou číslovány arabskými číslicemi od 1 do 166. Předpokládalo se, že rukopis mohl takto dodatečně (?) očíslovat John Dee, ale nejspíš tomu tak není. Polský badatel Rafal T. Prinkle zjistil, že číslice 8 je v rukopise psána od zdola nahoru, takže jako první je napsána levá část dolní poloviny číslice, následuje pravá horní část, levá horní a pravá dolní. Dee psal své osmičky novějším způsobem, sice stejným směrem, ale začínal nahoře (levá horní část, pravá dolní, levá dolní a jako poslední pravá horní). Není pravděpodobné, že by jeden jediný rukopis, byť tak pozoruhodný, vyznamenal tím, že by v něm číslice psal úplně jinak, než byl zvyklý. Stereotyp psaní číslic bývá navíc velmi zažitý a je nesnadné ho překonat. Upřímně řečeno, proč taky. Rukopis tedy musel očíslovat někdo jiný, než Dee, někdo, kdo byl zvyklý psát osmičky „postaru“. Mohl to být třeba i jeho druh Edward Kelley. Kromě jednotlivých listů jsou očíslovány i některé sešity, a to na první nebo poslední straně. Některé listy (12, 59-64, 74, 91-92, 97-98, 109-110) zjevně chybějí. Je také možné, že další listy, případně celé sešity, se ztratily ještě předtím, než byl rukopis svázán. Rovněž je možné, že jde o část či pozůstatek podstatně většího díla.
Rukopis je napsán brkem, kterým jsou nakresleny i obrysové linky kreseb. Zdá se, že kresby byly vybarveny až dodatečně, místy velmi nepřesně a hrubě.
Doba a místo vzniku
Podle způsobu provedení kreseb v rukopise se obecně předpokládá, že místem jeho původu je Evropa, nejspíše Itálie, anebo alespoň, že jeho autor byl Evropanem (podle dalších indicií je pak autorství často připisováno některému z českých − resp. v Čechách žijících − učenců).
Dlouhou dobu se všichni badatelé zabývající se Voynichovým rukopisem mohli spoléhat jen na „kvalifikovaný odhad“, podle nějž bylo dílo datováno do 15.-17. stol. Jedním z vodítek bývají obvykle oděvy vyobrazených osob, ty jsou zde však bohužel zobrazeny nahé, bez oděvu. Není také vyloučeno, že Voynichův rukopis není originálem, ale „jen“ kopií (opisem) původního staršího díla, případně dokonce opisem opisu. Tomu by odpovídalo to, že v rukopise nejsou žádné zjevné opravy ani poznámky po okrajích, jak to bývá v originálech anebo v konceptech. Písař (nebo podle vzhledu písma dva či více písařů) tedy opsal(i) předlohu rovnou „načisto“. V tom případě by mohlo být stáří původní předlohy ještě o několik set či dokonce tisíc let vyšší, protože stejným způsobem se podařilo až dodnes dochovat například některé antické spisy.
Erwin Panofsky, odborník na Albrechta Dürera (1471-1528), který studoval Voynichův rukopis ve třicátých letech minulého století, je přesvědčen o tom, že rukopis vznikl někdy kolem roku 1470, nejpozději začátkem 16. století, a to v Německu. Že by to byl dokonce výrobek přímo z Dürerovy dílny? Je známo, že císař Rudolf II. byl velkým obdivovatelem A. Dürera a jeho díla pilně sbíral.
Odborník na středověké herbáře Sergio Toresella[1]se domnívá, že Voynichův rukopis vznikl kolem r. 1460, a to v Itálii. Usuzuje tak podle podobnosti mezi písmem Voynichova rukopisu a italským písmem z tohoto období, tedy písmem humanistickým[2].
Průlom do řešení tohoto problému teprve v nedávné době vnesly moderní vědecké metody, a vlastně je škoda, že až nyní, když se tak mohlo stát už daleko dříve. Jak je možné, že datace rukopisu pomocí radioaktivního izotopu uhlíku C14 v rukopise byla provedena až v únoru roku 2011, když je tato metoda známa přes šedesát let? Nicméně konečně se tak stalo a tým vedený Gregem Hodgkinsem dospěl k názoru, že pergamen rukopisu byl ze zvířecích kůží vyroben v letech 1404 až 1438. Zároveň bylo zjištěno, že pergamen byl popsán krátce poté, co byl vyroben, tedy přibližně v tomtéž období.
Tomu odpovídá také zjištění Josepha Barabeho[3], který se zaměřil na použité inkousty a barvy a použil k jejich výzkumu světelný mikroskop, spektrografii a krystalografii.[4] Zjistil, že inkoust je vyroben z duběnek, jako modrou barvu použil autor drcený azurit, že na hnědých a červených odstínech má svůj podíl železo a na okrových hematit. Jako pojidlo byla použita arabská guma. Tyto materiály odpovídají těm, které se používaly v 15. a 16. století, a naopak nebyly zjištěny žádné materiály z pozdější doby, nasvědčující například možnosti podvrhu z 19. nebo 20. stol. Barvy byly podle Barabeho kupodivu aplikovány s velkou pečlivostí, byť výsledné kresby působí jako ledabylé a naivní.
Pokud se spolehneme na tyto závěry odborníků a přijmeme za své, že Voynichův rukopis nebyl vytvořen před rokem 1404, mohli bychom jako autory vyloučit všechny osobnosti, které se tohoto roku nedožily. Neřešíme tím však ten případ, že Voynichův rukopis sice vznikl až po roce 1404, ale jako opis staršího díla, např. spisu Rogera Bacona. Není také vyloučeno, že i pokud je rukopis opravdu starý nejméně čtyři století, nevznikl od prvopočátku jako podvrh.
Obsah rukopisu, náměty kreseb
Kosmická tělesa, hvězdy, souhvězdí, nahé ženy, neznámé rostliny zakreslené však typickým „herbářovým“ způsobem, alchymie, lékařství – cosi jako recepty nebo horoskopy? V celém rukopise však není jediná obecně známá alchymická značka, rovněž astronomické (astrologické?) nákresy neodpovídají způsobu, jak byly (a jsou) horoskopy obvykle zakreslovány. Ve většině případů to vypadá, jako by nejprve vznikly kresby a ty byly dodatečně doplněny textem, který je „obtéká“. Některé obrázky jsou opatřeny popiskem – slovem ve vojničtině, které se potom objevuje i v textu kolem obrázku. Na stránkách s rostlinami se nahoře vyskytuje slovo, které by mohlo být názvem vyobrazené rostliny. Výskyt toho slova je omezen jen na tu jednu stránku, na jiných se neobjevuje. Na jiných místech ale mohly být ony podivné kresbičky k textu přidány jenom proto, aby čtenáře svedly na scestí a zcela ho zmátly pokud jde o obsah textu. Přesto to vypadá, že na pouhé „matení čtenáře“ by daly takové kresby svému autorovi přece jen příliš mnoho práce.
Použité písmo
Je zcela unikátní, dosud se nikde na světě nepodařilo objevit jiný zápis psaný stejným druhem písma. Předpokládá se, že abeceda rukopisu je hlásková, přičemž je možné rozeznat 19-28 „písmen“. Je také možné, jak prokázala počítačová analýza, že rukopis je sepsán dvěma různými jazyky a používá více než jedno písmo, což by naznačovalo možnost existence podvojné šifry. S touto teorií přišel v sedmdesátých letech 20. století Prescott Currier a přednesl ji na neformálním kongresu NSA (National Security Agency) ve Washingtonu. Každý dvojlist rukopisu byl podle něj napsán buď Voynichem A nebo Voynichem B a dvojlisty psané týmž jazykem byly řazeny k sobě. Pouze „herbářová“ část rukopisu je psána oběma druhy písma a jazyka současně a je tak jejich směsí. Podle Curriera proto rukopis psaly nejméně dvě různé osoby, dokonce jich ale mohlo být i více, pět či osm. Každý z obou jazyků rukopisu (pokud samozřejmě ovšem existují) je psán „svým“ písmem a k záměně písma nedochází. Currier připouští i to, že pokud by i tak byla autorem rukopisu jen jedna osoba, mohla rukopis sepsat ve dvou různých obdobích svého života.
Další badatel, který se zevrubně zabývá problematikou Voynichova rukopisu, Philip Neal, upozorňuje, že řádky v rukopise (v „biologické“ sekci) vypadají, jako by byly psány ob řádek, že byla nejprve napsána jedna „sada“ řádek a potom do vynechaného místa mezi nimi vepsána druhá „sada“.
Pozoruhodné je i to, že v celém rukopise nejsou žádné viditelné opravy – nebylo co opravovat, anebo případné chyby v psaní byly prostě ponechány bez opravy?
Na druhou stranu je vidět, že jednotlivá písmena nejsou psána stále stejně silnou linkou. To je pochopitelné, protože pero namáčené do kalamáře nepíše stejnoměrně. V kolísání síly tahu pera by se však měla objevovat jistá pravidelnost. V rukopise jsou však některá písmena a části textu zesíleny nepravidelně, někdy třeba jen jedno „písmeno“ uprostřed „slova“. Dokonce to vypadá, jako by původní slabě napsaný text byl po napsání ještě jedno silněji obtažen. Kdo písmena obtahoval? Sám autor, když se mu zdála málo zřetelná? Nebo z jiného důvodu? Nebo někdo později, při studiu rukopisu tam, kde písmo vybledlo? Zdá se nepravděpodobné, že by zkušený písař, jímž autor Voynichova rukopisu bezpochyby byl, psal tak bídně (tak bídným perem?), že by cítil potřebu jednou napsaná písmena ještě obtahovat. Nebo skutečně byly jeho možnosti takto omezené, například chudobou či proto, že dlel ve vězení či v jiném pro psaní nepříznivém prostředí? A pokud obtahoval písmenka někdo jiný než autor a textu nerozuměl, byl vždycky tak přesný, aby je obtáhl správně?
V tomto případě mi to připadá jako přílišné pitvání se v problému. Když budu mít rukou psaný text mě známým písmem, nepřesné obtažení některých písmen mi nezabrání ho správně přečíst. Druhá možnost je však ta, že obtažená písmena mají nějaký zvláštní význam – mají se třeba vynechat anebo je třeba vynechat ta ostatní anebo něco úplně jiného.
A ještě jedna maličkost. Autorrukopisu jej napsal pravou rukou. Tím ze hry o autorství vypadávají všichni leváci − včetně Leonarda da Vinciho, o němž se v této souvislosti dříve také uvažovalo, s tím, že řada badatelů razila hypotézu, že rukopis je soukromým deníkem mladého Leonarda (započatým možná již v dětském věku), která byla laickou veřejností donedávna s nadšením přijímána, jelikož souzněla s populárním esoterním klišé v brownovském stylu[5].
Jedním z hlavních propagátorů teorie, že autorem rukopis je mladičký Leonardo da Vinci (1452-1519) byl francouzský badatel Thierry Maugenest. Ten ve své knize Manuscrit MS 408 Voynich (2007) tvrdí, že objevil pod jedním z obrázků na str. 70 Leonardův podpis, slovo Leonardo napsané zprava doleva (jak je známo, Leonardo používal zrcadlové písmo – viz obrazová příloha níže). Další indicií Leonardova autorství je pro něj obrovské spektrum Leonardových znalostí, od anatomie po astronomii.
Podle Maugenesta pochází rukopis z r. 1472, což ovšem nedávné analýzy, určující stáří použitého pergamenu a barev, zpochybňují. I kdyby byl totiž pergamen zhotoven až v r. 1438, musel by i tak (za předpokladu, že autorem je výjimečně nadané dítě) přinejmenším 25 let někde nepoužitý čekat, což je velmi nepravděpodobné. Z výše uvedené teorie vychází i Edith Sherwoodová. Podle ní je rukopis je psán upraveným písmem středověkou italštinou a zašifrován formou anagramů, které jsou konstruovány v podstatě náhodně, bez přesných pravidel záměny písmen.
V roce 1998 se Dr. Zandbergen s G. Landinim pokusili převést jednotlivá písmena rukopisu do latinky. Vznikl tak transkripční systém nazývaný EVA (European Voynich Alphabet), který je dnes sice nejrozšířenější, ale k rozluštění rukopisu zatím nepřispěl.
Pro zajímavost zde předkládáme několik ukázek písem, jež se některými aspekty podobají vojničtině a z nichž mohla být vojničtina odvozena. Na prvním místě je třeba zmínit tzv. Thébskou abecedu (nazývaná též Honoriovy runy podle údajného tvůrce, Honoria z Théb, resp. Andělská anebo Čarodějnická). Poprvé se tento styl písma objevuje v již uvedené knize Polygraphia, Johanna Trithemia.[6] (Tuto abecedu dodnes používá mnoho současných mágů a čarodějnických kovenů.)
III. JAZYK RUKOPISU
Uvádí se dvě základní možnosti − jazykem Voynichova rukopisu je zašifrovaný některý přirozený lidský jazyk nebo více takových jazyků anebo je jazykem rukopisu jazyk umělý, případně samozřejmě kombinace obojího. Podle statistické analýzy by tímto jazykem neměla být latina, jinak jazyk, v němž byly středověké spisy psány nejčastěji, a ani žádný jiný „velký“ evropský jazyk (např. němčina, italština, angličtina). Je třeba uvážit i to, že „vojničtina“ může být také „prošpikována“ hromadou zkratek, ne-li tvořena jen samými zkratkami, což její charakter jako jazyka vzhledově narušuje.
Umělý jazyk
Během čtyřicátých až šedesátých let 20.století se o rozluštění Voynichova rukopisu několikrát pokoušel za pomoci dalších odborníků vynikající kryptolog William F. Friedman, nedošel však k žádnému řešení. Friedman a J. Tiltman nezávisle na sobě dospěli k názoru, že Voynichův rukopis byl napsán umělým jazykem, čemuž podle nich odpovídá struktura slov v rukopise. Tiltman se domnívá, že každé slovo se skládá z kořene (objevil kořeny ok, of, ot, op, qok, qof, qot, qop, ch, sh, d, s a přípony či koncovky an, ain, aiin, aiiin, ar, air, aiir, aiiir, al, ail, aiil, aiiil, or, ol, ey, eey, eeey, eddy, eedy, eeedy), přičemž smysl má pouze to slovo, které je složeno z obou částí, tedy z kořene a přípony. Části slov, které Tiltman považuje za přípony se často objevují i osamoceně, například u jednotlivých hvězd. To by podle Tiltmana mohlo být klíčem k rozluštění celého rukopisu. Někteří badatelé v takové tvorbě a uspořádání slov vidí pozůstatek římských číslovek. Zatím se však nikomu nepodařilo převést Voynichův rukopis do nějakého numerického systému, tj. do řady čísel.
Lingvista Dennis Stallings poznamenává, že by samozřejmě mohl existovat umělý jazyk, který by byl složen ze slov z různých již existujících jazyků. Problémem zůstává to, že vojničtina obsahuje podle všeho pouze dvanáct souhlásek, čímž se od všech dalších evropských jazyků zásadně liší. Španělština například, která má velmi málo hlásek, i tak disponuje kromě pěti samohlásek i sedmnácti souhláskami a dvěma polosouhláskami, holandština má 18-20 souhlásek, což závisí na tom, jak dotyčný mluví a v závislosti na způsobu analýzy jeho řeči. (Já dodávám, že čeština se svými háčky disponuje celkem 24 souhláskami.)
Podle D. Stallingse na Levitově interpretaci Voynichova rukopisu nejvíce zaráží to, že zde chybí hláska G a k tomu také P a zároveň i B. Přičemž hláska M se podle něj objevuje zásadně a pouze jen na konci „slov“ a nikdy na jejich začátku nebo uprostřed. Takové charakteristiky nemá žádný známý jazyk. Pouze v jednom indiánském jazyku sice chybí hláska M, ale už ne P a B. Ale jsou i jazyky, kde se M zásadně neobjevuje na určitém místě ve slově – je to však na konci slova, tedy právě naopak, než uvádí Levitov. Nesoustředíme-li se jen na těchto několik málo písmen, neexistuje žádný evropský jazyk, v němž by určitá písmena byla vždy a pouze na určitém místě ve slově (na začátku, uprostřed či na konci) a nikde jinde. Takovým způsobem se ale chovají písmena třeba v arabštině. Všechny evropské jazyky také na rozdíl od vojničtiny v Levitovově interpretaci rozlišují v první a třetí osobě jednotné a množné číslo – tedy já/my anebo on, ona, ono/oni. To vše by ukazovalo na to, že vojničtina je umělým jazykem, nemluvě o tom, že v rukopise se nejspíše vyskytuje vojničtina A a B. Dokazuje to i měření entropie textu, tedy jeho bohatosti, rozmanitosti. Ta je u Voynichova rukopisu velmi malá a podle některých lingvistů neodpovídá žádnému přirozenému jazyku, snad s výjimkou některých polynéských. Je způsobena tím, že se v rukopise často opakují stejné úseky textu, totéž „slovo“ (přesněji shluk znaků) třeba dvakrát, třikrát i čtyřikrát po sobě. Jednoduchý (až dětský) způsob kódování, kdy se na příklad písmeno F píše jako FUF je přesně to, co odpovídá charakteristice textu ve Voynichově rukopisu.
Použití takového jazyka máme ovšem zatím doloženo nejméně jedno století po předpokládané době vzniku Voynichova rukopisu[7]. Ze všech dochovaných umělých jazyků je pouze jeden prokazatelné starší než Voynichův rukopis, a to tzv. Lingua Ignota, jejíž autorkou je sv. Hildegarda z Bingenu[8](1098-1179), ten však nemá charakteristiku souhlasnou s vojničtinou. Kromě toho sestává pouze z podstatných jmen doplněných jen několika málo jmény přídavnými.[9]
----------------------------------
[1] Viz Sergio Toresella: La bibliografia degli antichi erbari: metodologia e problemi. Milano 1988.
[2] Srov. James Wardrop: The Script of Humanism: Some Aspects of Humanistic Script 1460-1560. Oxford University Press, New York 1963.
[3] vědecký pracovník a ředitel sekce vědeckých zobrazovacích metod společnosti McCrone Associates.
[4] Analýza byla vypracována na základě objednávky Beineckeovy knihovny v laboratořích McCrone Associates ve Westmontu, Ill. a Sterling Memorial Library v Yale – ve spolupráci s vídeňským Institutem pro umění a technologie (Institut für Kunst und Technologie, Universität für angewandte Kunst) a firmou ProOmnia v lednu 2009 (projekt MA 47613, oficiální zpráva z 1.4.2009). Pozn.editora.
[5] Viz knihy Šifra mistra Leonarda, Da Vinciho kód atd.
[6] Ve své Okultní filozofii o ní píše také Trithemiův žák Agrippa, jenž její autorství připisuje italskému astrologovi Pietrovi D’Abano (1250-1316).
voynich_ukazky_web_Stránka_24
[7] Ověření tohoto předpokladu by si ovšem vyžádalo realizaci samostatného badatelského projektu, zahrnujícího široké zapojení historiků, lingvistů, archivářů a knihovníků v mezinárodním měřítku.
[8] německá mystička, abatyše benediktinského kláštera Sv. Disibodana v Rupertsbergu u Bingenu.
[9] viz Louis Couturat, Léopold Leau: Histoire de la Langue Universelle(Dějiny univerzálních jazyků) Hachette, Paris 1903.
voynich_ukazky_web_Stránka_23
voynich_ukazky_web_Stránka_18
voynich_ukazky_web_Stránka_13
voynich_ukazky_web_Stránka_14
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
Voynichův rukopis
voynich_ukazky_web_Stránka_15
=======================================
Zdroj:
VOYNICHŮV RUKOPIS aneb NEJZÁHADNĚJŠÍ KNIHA SVĚTA (CAD Press. ISBN 978-80-88969-60-0.)
PODROBNOSTI A DALŠÍ UKÁZKY z knihy:
Doplňující zdroje:
...
Videodokumenty o VOYNICHOVĚ RUKOPISU:
https://www.stream.cz/utajene-pribehy-ceskych-dejin/voynichuv-rukopis-tichy-svedek-revoluce-64625863
...
viz též:
======================================
Autor:
