Článek
Návštěva iževského Mumydoru
Udmurtský myšlenkový a duchovní svět byl již odpradávna formován životním prostorem, jímž byly zdejší hluboké hvozdy a bezprostřední závislost na okolní přírodě. Jejich jazyk má dokonce dva různé výrazy pro strom živý a strom již odumřelý, mrtvý…
Udmurti byli vždy úspěšní lovci, proto obchodovali kožešinami, zejména veverčími. Udmurtské slovo pro peníze – koňdon – lze doslovně přeložit jako „cena veverky“. Udmurtský folklor obsahuje dodnes pozůstatky zvířecích kultů, hlavně medvěda, kdy byl mrtvý medvěd po ulovení „usmiřován“ během zvláštního rituálu (obdobně jako je tomu dosud u Chantů a Mansů).
Dalšími posvátnými zvířaty Udmurtů, vyskytujícími se jako motiv na většině výšivek, kování a ozdobných dřevořezeb na domech, jsou labuť a kůň.
Pohanství udmurtského lidu bylo založeno na uctívání fenoménu Matky Přírody (nazývané také Naše Paní) a mnohých dalších božstev a duchů.
Je známo, že vznik udmurtské kultury je spojen s matriarchátem. Žena-matka stála vždy v čele klanu. Hlavní náboženské obrazy byly neoddělitelně spjaty s mateřstvím.
Udmurtský národní epos Dorvyžy (který ovšem původně sestavil a vydal v ruštině Michail Chudiakov ve 20. letech 20. století pod názvem „Píseň o udmurtských hrdinech“)[1] uvádí jako hlavní bohy udmurtského panteonu Inmara (Nejvyššího boha nebes)[2], Kyldyšin (božstvo Země) a Kuaž (boha větru, deště a mraků).
Za zmínku stojí epizoda o obrech v Dorvyžy, v níž podle Ville Ropponena degenerace udmurtských obrů a jejich proměna v mravence jakoby evokovala pocit hluboké beznaděje, celonárodního traumatu z poroby a ztráty identity pod ruskou nadvládou.
Obecně lze říci, že udmurtské tradiční náboženství je v mnohých aspektech podobné náboženství starých Slovanů nebo Keltů, resp. japonskému šintoismu, jehož ústřední ideou je víra v kami – všudypřítomná božstva přírodních elementů, stromů, řek, pramenů, hor atd. – v udmurtštině nazývaná murtové.
Hlavními objekty uctívání byly tradičně Slunce (Šundy-mumy), Měsíc (Tolez-mumy), Země (Muzjem-mumy) a voda (Vu-mumy).
Stejně tak Udmurti uctívají např. konkrétní stromy či skalní útvary a obětují jejich duchům. Každá udmurtská vesnice nebo i rod má svůj posvátný – jedlový, borový či březový – háj, zvaný ludňjuk, kde se odehrávají tradiční obřady (mimo období obřadů je vstup na tato místa zapovězen).
Kdysi zahrnoval udmurtský rituální kalendář až 70 obřadů, z nichž valnou část představovaly obřady rodinné či rodové. K tomuto účelu byl součástí každé zdejší usedlosti tzv. kual (resp. kvala) neboli obřadní dům. V této rodinné svatyňce byly v truhle uložené předměty symbolizující předky rodiny, jimž zde byly přinášeny oběti.
Duch předka-patrona patrilineárního rodu, zvaný voršud (z udm. vordyna – „rodit, vychovávat“, a šud – „štěstí“), měl v udmurtské duchovní tradici velmi důležitou roli.
Lidé se obraceli na voršudas žádostí o uzdravení a záštitu v podnikání. Také se věřilo, že voršud může seslat nemoc na osobu, která ho urazila.
Udmurtská domácnost - Mumydor
Každé hospodářství mělo i několik svých domácích duchů, murtů.
Korka murt chránil rodinu před zlými duchy, pomáhal jejím členům. Gid murt byl duch dvora a hospodářství, ochránce domácích zvířat před šelmami a nemocemi, zajišťoval jejich zdraví a plodnost. Svého murta měla také baňa (domácí sauna) a sýpka.
Dnes se již obecně dodržuje jen několik málo původních obřadů, jako třeba Akaška, což jsou udmurtské Velikonoce, dále Jö-keljan, Pagža njaň, Numyr-keljan, Šort-tuj, Kreň jún, Žečyran a Sizyl pörtmaskon[3].
Úvodním obřadem roku, předcházejícím Akašce (Velikonocům), je Jö-keljan neboli Vyprovázení ledu. Jde o jakýsi obřad vítání jara.
Slavnostně oblečení vesničané přichází k řece nesouce s sebou slavnostní pokrmy a nápoje. Každá hostitelka je naaranžuje na ubrus položený na mostě. Poté vedoucí obřadů za hlasitého zaříkávání hází do řeky kůrky odříznuté ze všech bochníků v rodinné svatyni a ostatní účastníci obětují řece po kousku ze všech svých pokrmů a odlijí do řeky trochu z nápojů. Po tomto obětování začíná společná hostina a zábava doprovázená písněmi a tanci na mostě.
Jádrem slavnosti je usmíření ducha řeky s přáním poskytovat lidem a hospodářským zvířatům dostatek vody, zavlažovat pole a louky, chránit rolníky před suchem, neúrodou, požáry a morem.
Svátek Akaška[4] (zvaný též Bydzym nunal[5] anebo Veliktem) neboli Svátek pluhu (či První brázdy) se kdysi – stejně jako u Keltů[6]– slavíval v den jarní rovnodennosti, tedy 20. března. Pod vlivem christianizace následně splynul s pravoslavnými Velikonocemi, čímž se stal de facto nejdůležitějším ze všech udmurtských svátků, a slaví se pět nebo sedm týdnů po Maslenici[7].
Začíná stejně jako u nás, na náš Zelený čtvrtek, přičemž některé obřady začínají již během noci ze středy na čtvrtek, nazývané „noc návratu mrtvých“. Traduje se totiž, že v tuto noc mrtví navštěvují živé a zjevují se různí démoni – žobjos, išanjos, veduňjos.
Strach z temných sil byl zároveň překonáván magickými praktikami, které měly odehnat démony: o půlnoci chodila mládež po vsi s chrastítky a práskala biči, střílelo se z pistolí, odpalovaly petardy ze střelného prachu apod.
Na ochranu domovů byly již předtím umísťovány na parapety oken a nade dveřmi domů a hospodářských budov kříže, resp. i větvičky vřesu, jedle nebo horského jasanu (společně nebo samostatně); ráno se vykuřovaly rohy obydlí dýmem z vřesu.
Zajímavým obyčejem bývalo, že v noci na Zelený čtvrtek si rolníci zavazovali láptě (lýkové střevíce) opačným způsobem, zprava doleva (aby prý zmátli „zlé duchy“), a poté, oblečení do bílých šatů, se odebrali za vesnici „naslouchat zvukům z temnot“. Zdánlivý buchot cepů na mlatu a další zvuky spojené se zemědělskou prací a chlebem předznamenávaly dobrou úrodu.
Stejně tak vidět chléb ve snu v tuto noc bylo považováno za předzvěst bohaté sklizně. O dobré úrodě a štěstí v zemědělské činnosti po celý rok svědčil i nález žitných klasů nebo zrn jiných plodin v domě v předvečer čtvrtka.
Zvykem bylo absolvovat též v předvečer svátku i fyzickou očistu v bani (domácí sauně), která měla dotyčnému zajistit zdraví na celý rok.
Noc na Zelený čtvrtek je též považována za příznivou pro věštění o budoucím osudu. Duše mrtvých předků, které této noci přicházejí navštívit živé, jsou žádány o pomoc v záležitostech hospodářství.
Tento den byl zároveň začátkem nového zemědělského roku, proto kouzlo prvního dne a provádění magických úkonů za účelem zajištění ekonomického blahobytu mělo mít příznivý vliv na výsledky hospodaření. Hospodáři se tedy časně ráno, ještě před východem slunce, odebrali do chléva a zaříkávali dobytek, aby se množil, k témuž účelu mu nechávali sežrat metličku z březového proutí; resp. posypávali ovce hrstí mravenců, aby jim porodily tolik jehňat jako je hmyzu.
V období svátků Akaška brávali též Udmurti své koně do domů a hostili je pivem jako své přátele.
Další rituál k podpoře zdraví a plodnosti dobytka spočíval v tom, že byl na dvoře rozdělán malý oheň, který byla zvířata nucena přeskakovat. Obdobný očistný rituál, přeskakování ohně věřícími, byl i běžnou součástí celé řady udmurtských obřadů.
Agrární magie se projevila též tak, že hospodyně vyšla do zahrady a křičela: „bakčajam odig no žagez ӧvӧl“ („na zahradě není ani smítko“). Následně rozdělala malý ohníček ze slámy a sena a vyslovila přání, aby se na zahradě a na poli nerozmohl škodlivý hmyz, červi, mšice a další škůdci zemědělských rostlin.
Hned po východu slunce hospodyně pekly tabani (lívance z kynutého těsta) a chleba. První tabani a chléb byly slavnostně posvěceny na dvoře nebo v rodinném kualu. Teprve poté rodina usedla ke svátečnímu stolu. Na stole, prostřeném bílým ubrusem, se nacházel bochník chleba speciálně upečeného v ten den, miska se solí, ošatka s barevnými vejci, mísy tabani a džbán domácího alkoholického nápoj zvaného kumyška.
Kumyška je destilát z kumysu (oblíbený i mezi Čuvaši, Marijci a Mordviny), který bývá ochucen medem, případně šťávou z ovoce (malin, třešní).[8]
Hospodář bral z mísy jedno obarvené vajíčko po druhém, každé políbil a poslal dál dětem sedícím kolem stolu. Ty pak soutěžily, kdo tím svým dokáže rozbít další vajíčko. Vyhrál ten, jehož vejce zůstalo neporušené.
Jedním z dalších velikonočních zvyků bylo vzájemné mlácení vajíčky do čela, „aby se zjistilo čí čelo je pevnější“ („kymysyd jun-a, ӧvӧl-a“).
Je zajímavé, jak mnohé zdejší velikonoční zvyky připomínají naše venkovské tradice.
Brzy ráno jezdili například po vesnici mladíci na koních. Zastavili se u každého domu, kde jim hospodyně oknem podávaly vajíčka. Výslužku v podobě vajíček a sladkostí dostávaly i děti, recitující různá přání. Ty si též mezi sebou pak obarvená vajíčka vyměňovaly anebo hrály různé hry, v nichž velikonoční vajíčka figurovala buď přímo, anebo jako odměna výherce.
Zatímco se omladina bavila, dospělí navštěvovali příbuzné, kteří je symbolicky pohostili tzv. velikonoční polévkou (veliktem šyd). V každém domě se majitel nejprve obrátil k Bohu s modlitbou (kuriskon). Teprve poté se všichni posadili ke stolu a zapěli bydğim nunal gur.
Oslavy velikonočních svátků (Akašky) se samozřejmě v detailech lišily kraj od kraje.
Například v Nikolajevově rodné vesnici Karamas-Pelga (Kijasovský okres) je zvykem, že na Zelený čtvrtek od časného rána obcházejí domy ve vesnici dospělá děvčata a sbírají od hospodyň obiloviny, vejce a máslo na společnou kaši.
Všechny suroviny pak odnášejí na vyhrazené místo za vesnicí. Na mýtině u posvátné břízy žrec (kněz) ve velkém kotli spolu se svými pomocníky vaří z nasbíraných obilnin kaši, která je hlavním pokrmem svátku.
Poté, co žrec trochu kaše obětuje bříze s prosbou o dobrou úrodu a zdraví domácích zvířat a lidí, pohostí posvátnou (posvěcenou) kaší všechny účastníky obřadu. Po jeho skončení se kotel s navařenou kaší odváží do vesnice.
Zde přichystají hospodáři u brány každé usedlosti stůl s občerstvením pro žrece a lidi, kteří ho doprovázejí. Žrec každého gazdu pohostí posvěcenou kaší. Poté, co navštívil všechny domy, je zbývající kaše odvezena do kualu (modlitebny) rodu Salja, kde je opět trochu z ní obětováno předkům rodu.
Na závěr obřadu se všichni dospělí obce spolu se žreci shromáždí v jednom domě, kde je pro ně přichystaná slavnostní tabule.
Specifickým a velmi zajímavým udmurtským obřadem je Numyr-keljan neboli Vyprovázení housenek. Jde o jeden z rituálů pro vyvolání deště, obvykle koncem května až v červnu.
Děti v doprovodu starších žen tehdy procházejí zahrady účastníků a sbírají z listů zelí housenky, které kladou do obnošeného střevíce. Při procházce po zahradách mají ženy rozpuštěné vlasy, děti mají na krku zavěšené zvonečky anebo kravský zvonec. S křikem a zvoněním pak odcházejí k řece nebo rybníku a za zpěvu házejí lýkové střevíce do vody.
Důležitým letním svátkem, jenž má dnes vesměs obdobu našich folklorních dožínkových slavností, je Gerber (mezi jižními Udmurty známý jako Gyrón bydtón [doslova „konec orby“] neboli svátek „poslední brázdy“), který je považován za poslední svátek země (půdy). Završujíc období letního slunovratu, je výchozím bodem nového (podzimního) období. Před revolucí se slavil zpravidla na jaře (po ukončení setí) nebo v létě (před zahájením senoseče).
Období „poslední brázdy“ bývalo v Udmurtsku tradičně časem svateb.
V některých regionech Udmurtska se slaví na podzim svátek Süzyl pӧrtmaskon neboli Podzimní převlékání.
Lidová etymologie spojuje název svátku s první sněhovou pokrývkou, tedy nástupem zimy, kdy končí všechny práce na poli a v zahradě. Přesné datum tohoto svátku se různí podle regionu. V současnosti se nejčastěji pojí s daty křesťanského kalendáře. Např. s Pokrovou[9]nebo Michajlovým dnem[10].
Jde o určitou obdobu našeho masopustního mumraje.
Vesnicí tehdy táhne rozjařená chasa; chlapci, mladí muži a dívky roztodivně oblečení – např. v kožiších obrácených naruby – a s obličeji pomazanými sazemi, případně zakrytými maskami z březové kůry apod.
Běžnou součástí bývalo i převlékání travestitní (do šatů opačného pohlaví). Někde na sebe účastníci brali i masky napodobující různé druhy zeleniny: brambory, mrkev, řepu, tuřín.
Takto putují od domu k domu za zpěvu frivolních až drsně erotických písní a všude jsou pohoštěni vínem.
Existoval i místní typ „podzimního přestrojení“ imitující se všemi detaily podobu svatebního rituálu zvaný sizylez keljan no tolez pyrton (vyprovodění podzimu a přivítání zimy), který je zaznamenán pouze v etnografické literatuře.
Dívky a chlapci se shromáždili v nějakém domě a oblékli zde „mladý pár“ za nevěstu (vyl kyšno) a ženicha (eš-tol, lit.: „přítel-zima“). Dívka znázorňující nevěstu si oblékla bílé šaty a čelenku (ajšon), „ženich“ si navlékl bílý kožich a nasadil masku z březové kůry s bílým plnovousem. „Zimní pár“ doprovázel šedovlasý vousatý stařík-podzim v tmavém oblečení a dvě dívky ve vojenských uniformách a se šavlemi v rukou. Zbytek účastníků měl na zápěstí přivázané rolničky, které zvonily, když tleskali rukama do rytmu bubnu.
„Svatební“ průvod obcházel domy od jednoho konce vesnice k druhému, v každém zazpíval píseň s ustáleným začátkem „Šulaj-bulaj, vidíme podzim, potkáváme zimu …“
Hostitelé všude vítali pocestné sudem vína, kterým obdarovali starce-podzim. Zatímco „ženich“ s „nevěstou“ seděli v čele stolu, dívky tančily kolem nich. /…/
Ludorvaj - Udmurtsko - 05142120
Ludorvaj_02
ludorvaj_05142088_resize
Ludorvaj_01
Muvaži_udmurtské_kroje
Udmurtské ornamenty, výšivky -Muvaži
muvaži_05172344_resize
-------------------------------------------
[1] Vycházel z folklorních děl N. Pervuchina, G. Potanina, B. Gavrilova, B. Munkácsiho, Kuzebaj Gerda (K. Čajnikov) a Aleksandra Spicyna.
[2] Současní neopohané uctívají jen Inmara, jako nejvyšší božstvo-stvořitele, v podstatě jde o monoteismus, spojený s vírou v duchy (murty).
[3] Пагӟа нянь, Нумыр-келян, Шорт-туй, Йӧ-келян, Крень юон, Ӟечыран a Сӥзьыл пӧртмаськон.
[4] Název je zřejmě odvozen z protobulharských výrazů: ak – pluh, jaška – hody.
[5] Bydzym nunal (Быдӟым нунал), resp. buzzinnal (буӟӟиннал), znamená „Velký den“.
[6] Keltský svátek Alban Eilir.
[7] Jak je známo, Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, jejichž termín je odvozen od astronomických konstelací, navíc ty pravoslavné se řídí kalendářem juliánským, kdežto katolické (naše) kalendářem gregoriánským. Tudíž např. v r. 2016 začínaly u nás 27. března, zatímco v Rusku až 1. května.
[8] Síla nápoje se liší v závislosti na regionu: v jižních oblastech bývá slabý, obsahuje zhruba 2% alkoholu; seveřané mají naopak v oblibě nápoj silný. V zimě se pije horký. Takový nápoj se pak nazývá posjatem. Zákonem z 24. dubna 1890 bylo vaření kumyšky zakázáno pod trestem pokuty. Ale od počátku 19. století je tento nápoj nejen součástí tradičních (pohanských) obřadů, ale i pravoslavných svátků.
[9] Pokrov či Pokrova je den v lidovém kalendáři východních Slovanů připadající na 14. října.
[10] Michajlův / Michalův den slaví pravoslavní Slované 21. listopadu. Se začátkem zimy byl spojován v mnoha slovanských tradicích.
====================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017. Díl první - Regionem Idel-Ural (výňatek z knihy, str. 185-190).
Podrobnosti:
Doporučené linky:
