Článek
Tak a je tu opět volný víkend.
Z každého druhého víkendu mám skoro osypky.
Jelikož přítel pracuje ve fabrice na směny ranní a noční po 12 hodin denně.Prostě krátký a dlouhý týden.Doma máma ještě psa už je sice starší,ale mám ho od narození.A to je pravda náš miláček.A zde je kámen úrazu.Já taky chodím do práce,ale jsem v 2 stupeň invalidity.Mám nemocný srdce a to řídí kardiostimulátor.Každý rok chodím na jeho kontrolu.Teď naposledy to bylo 8 epizod každá trvala 9 minut.Necítím to, nevím o tom.Ale je pravda, že se opravdu nenechám věčně honit po procházce.Na tom by nebylo nic zvláštního kdyby byla ta procházka normální.Ale to jsou maratóny i když jsem nachlazená ,při antibiotikách.Už toho mám plný zuby.Když jdeme na houby tak to je cca 18 km .Když chce na výlet tak to jsou kopce.Když jít nechci tak křičí, že jsem líná.Opravdu si říkám, že měl začít žít s horskou kozou a né se mnou.Dnes jsem se snad podruhé v historii naší společného života opravdu hodně moc naštvala.Zasekla jsem se a řekla, že nejsem svéprávná,aby stále rozhodoval,že se musí jít na velkou procházku.Jejda to bylo zase řečí ,ale prostě jsem to ignorovala.Najednou to šlo,šel sám.Tak už vím,že nebudu stále skákat jak si on myslí.A to jeho,že to dělá pro psa a taky pro moje zdraví tak za to mu opravdu velmi hodně moc děkuji.Nejsem robot jsem člověk.Který se rád projde,ale s mírou a hlavně rozumem a né abych za nima dobíhala.Tak to né.Jen nevím jak mu vysvětlit, že nemohu všechno jako zdraví člověk.Protože jako každý chlap on má přece pravdu.
