Česká sebesabotáž

Máme za sebou další volby a další výsledek, kterým si trochu přistřihneme křídla (snad jen trochu).

Je to takové místní specifikum. Když se máme dobře a daří se, vždy si najdeme způsob, jak si to sabotovat. Jako bychom se báli moc vyrůst.

Proč to tak je?

Není to nic nového, tohle se opakuje v naší kotlině už po staletí. Když se hecneme, dokážeme vyprodukovat skvělé výsledky a posunout zemi o velký kus dopředu. Pak se zastavíme, ohlédneme, vyděsíme se z výšky, kam jsme vystoupali, a začneme demontovat to, co jsme vybudovali.

Tento model se neustále opakuje.

Už za Přemyslovců jsme dokázali z malé země vybudovat respektované království, ekonomicky i kulturně napojené na Evropu. Přemysl Otakar II. patřil mezi nejmocnější panovníky své doby. Jenže po jeho pádu přišel rozklad a boj o moc.

Poté přišel Karel IV. Z Čech udělal centrum Evropy, postavil univerzitu, mosty, města. Praha byla srdcem říše. Po jeho smrti se ale z výšky, kam jsme se dostali, začal šířit strach. Následovaly husitské války. Nejprve nadšení a energie, ale rychle se přetavily v ničení, izolaci a hospodářský úpadek.

O století později Jiří z Poděbrad znovu ukázal, že to jde jinak. Integrací, diplomacií, otevřeností. Byl jedním z prvních, kdo reálně uvažoval o celoevropské spolupráci, dávno předtím, než existovala Evropská unie. Ale místo pokračování přišla opět vnitřní rozpolcenost a rozpad.

Bílá hora (1620) byla zlomem, který jsme si z velké části způsobili sami. Odporem vůči kompromisu, neschopností se sjednotit. Následoval odliv elit, rekatolizace a ztráta sebevědomí, která trvala celé generace.

Až 19. století přineslo znovuzrození – národní obrození, průmyslový rozvoj, nové školy, továrny a sebevědomí. Jenže i tehdy se růst zastavil, jakmile jsme začali řešit, kdo je „pravý Čech“ a kdo ne.

Po vzniku první republiky (1918–1938)jsme byli moderním a respektovaným státem. Ekonomika rostla, demokracie fungovala, kultura vzkvétala. Ale pak zase přišla obava z velkého světa, závist, tlak zvenčí i zevnitř – Mnichov, okupace, rozpad. Po válce jsme měli šanci na restart. Rok 1948 mohl být pokračováním obnovy, ale místo toho jsme si ji sami podrazili. Odevzdali jsme zemi do rukou jedné demagogické strany, vyměnili svobodu za sliby jistot a znovu se uzavřeli světu.

Až rok 1989 přinesl další vzestup – otevřenost, integraci, modernizaci, vstup do EU a NATO. Jenže i dnes se ozývá ten starý známý hlas: „Máme se moc dobře, je čas si to zase trochu pokazit.“

Těžko hledat jednoduchou odpověď, ale pokud existuje jeden společný jmenovatel, pak je to náš vztah k integraci a možný strach z ní.

Rádi nadáváme na sousedy, tak jako každá vesnice na tu vedlejší. Každé období růstu u nás ale znamenalo výrazné propojení s okolním světem. Často i pod cizím panovníkem.

Možná nám vadilo, že jsme nebyli v centru pozornosti. Možná jsme nerozuměli tomu, že být součástí většího celku neznamená ztrátu vlastní identity.

Ale dějiny ukazují, že když jsme se otevřeli, rostli jsme. Když jsme se uzavřeli, přišel úpadek.

Když už se máme dostatečně dobře, dříve či později se najde někdo, kdo začne tvrdit, že to není fér. Že soused se má moc dobře.

A tak se místo hledání cesty, jak se mít také lépe, začneme soustředit na to, jak zařídit, aby se měl on hůř. I za cenu, že se tím zhorší i naše vlastní situace.

A jako obvykle – dopadne to špatně. Zničíme víc, než bylo záměrem.

Když dopadneme na dno, dokážeme si říct „dost“. To je naše velká síla.

Jenže naše „dost“ většinou znamená: „Dobře, zablbli jsme, hodně lidí umřelo, tak teď dělejme, že se nic nestalo, a začněme znovu.“

Neumíme dělat tlusté čáry. Neradi konfrontujeme chyby. Raději je přikryjeme mlčením a pokračujeme dál, dokud se neobjeví další cyklus, který nás donutí to celé prožít znovu.

Máme tu plno schopných lidí, kteří znovu začnou budovat a prosazovat se. K tomu se objeví velká skupina, ne zrovna šikovná, zato silně závistivá.

Jde o nemalou část obyvatel, kteří nejsou schopni nic vytvořit vlastní silou, ale zjistí, že dokážou celkem účinně sabotovat snahy těch úspěšnějších.

Bohužel to snaživá část často příliš neřeší. Neshledává to důležitým. Mezitím strana ničitelů roste. Až dosáhne potřebné síly, začne další kolo destrukce a historie se opakuje. Chytří, kteří mohou, odcházejí na západ. Ti, co zůstanou, jsou po zásluze potrestáni.

Měli jsme se dlouho dobře. A opět si toho nedokážeme dostatečně vážit. Jak moc si to teď zničíme, je jen na nás.