Výstup na Mulhacén koncem října

24. 10. jsme přistáli v Málaze a vypůjčili si zde auto. Cesta do Trevélez, našeho výchozího a zároveň konečného bodu túry trvala zhruba dvě hodinky. Je potřeba se obrnit na posledních cca 40 minut, kdy jde vážně o jízdu v kopcovité oblasti plné zatáček. Pokud narazíte na autobus, kamion nebo traktor, stejně jako my, tak pojedete hodně, hodně pomalu.

Přímo uprostřed Trevélez, vesnice v podhůří hor národního parku Sierra Nevada, je neplacené parkoviště, na kterém je možné v autě přespat. Nebyli jsme jediní, kteří této možnosti využili, včetně několika obytných vozů. Na parkovišti jsou k dispozici bezplatné toalety. Je potřeba si pohlídat, jestli zde nebude další den trh, který se zde občas pořádá – pokud ne, je možné zde auto nechat bezplatně i přes den.

Vesnici jsme si prošli a prozkoumali. Vzhledem k tomu, že již bylo po sezóně, nebylo tu tak živo, ale stále bylo co vidět. Je zde několik obchodů, z nichž nejzajímavější nám přišli kožedělník, který ve své „pracovně-obchodě“ zrovna vyráběl další ze svých krásných výrobků a pak taky místní prodejna jamónu, jímž je oblast proslulá. Je zde i velká výrobna jamónu, a to, že z velké části místní ekonomika stojí právě na tomto výrobku, je patrné ze všech drobných soch a sošek po celé vesnici. Ty toto téma přímo připomínají. Je to pochopitelné – lokalita je to pro výrobu této pochoutky naprosto perfektní – neustálý vánek, mírnější podnebí, .. vše jde výrobě naproti. Na parkovišti jsme nakonec povečeřeli nějaké místní dobroty, poskládali jsme se do našeho půjčeného miniautíčka a přežili noc.

Druhého dne ráno, těsně s rozedněním, což je v této části světa v toto roční období okolo 7 hodin, jsme vstali, sbalili výbavu a vyrazili. Náš plán byl dvoudenní výstup s přespáním v 2900 m.n.m. v Siete Lagunas – údolí tvořené původně ledovcem, nyní roztáté do více či méně vyschlých 7 jezírek, u jednoho z nichž – toho největšího – Laguna Hondera, jsme hodlali přenocovat. Druhý den jsme poté měli v plánu pokračovat na Mulhacén a po okružní trase zpět do Trevélez.

Celá trasa tedy byla – Trevélez – po PRA-27 do Siete Lagunas, zde přenocovat – poté Mulhacén a zpět přes Mulhacén II, dále Alto del Chorillo a zpět do Trevélez.

Nástup vyšel perfektně. V průběhu cesty jsme měli celou dobu perfektní počasí – okolo 15 °C, slunečno, bezvětří. Co je dobré si uvědomit, je to, že je to relativně dlouhý pochod, ale když je vše rozdělené do dvou dnů, není nutné spěchat. Bohužel jsem rozhodl o rychlém postupu a bylo to zbytečné – z Trevélez do Siete Lagunas jsme dorazili za 4,5 hodiny, a to včetně přestávek s tím, že jsme táhli komplet výbavu na přenocování – stan, karimatky, spacáky.. Naše vybavení bylo starší výroby, tedy vhodné, ale objemnější a těžší. Tímto tedy zkouším napovědět ostatním, kteří se sem hodlají vydat – pokud jdete s přespáním, nespěchejte, je to zbytečné. My jsme tímto stylem dorazili chvíli po poledni a neměli do večera kromě kochání se moc co dělat.

Dle dříve zjištěných informací jsme počítali s tím, že jediné místo k doplnění vody bude až u jezer, což se víceméně potvrdilo. Voda byla i níž, ale netroufl bych si ji použít k pití bez dezinfekce, vzhledem k velkému množství dobytka v blízkosti těchto zdrojů. Tedy vody je potřeba dost na celou cestu z Trevélez až do Siete Lagunas. Zde je možno nabrat relativně čistou vodu, ale i až sem dojde dobytek, a tedy doporučuji ji převařit – udělali jsme to tak a byli jsme v pohodě.

Po cestě nahoru se postupně ukazuje spousta krásných výhledů. Sady s olivami, rajčaty a paprikami řídnou a postupně přecházíme do pásu luk, které jsou občas přerušené vysazenými jehličnany, v jejichž stínu nabíráme sílu. V nižší pasáži totiž sluníčko hřeje až-až, zatímco vánek ještě není znát. Ten přijde až později. Fauna nezaostává – jak se postupně dostáváme od civilizace dále do kopců, narážíme na kozorožce. Nejsou tak plaší, jak bychom čekali – dá se k nim přiblížit a fotografovat je. Zaujaly nás pavučiny ve stromech – jsou všude a vypadá to, jako by někdo do jehliček borovic rozvěsil vlněné ponožky a zapomněl je tam. Všude je hodně rostlin a trávy. Rozhodně nejde o měsíční krajinu, minimálně v tuto dobu ne – je stále na co koukat.

Ve finální části stoupání, zhruba posledních 100 výškových metrů pod Siete Lagunas, probíhá náročnější část výstupu – stále jde o chůzi, ale terén je maličko obtížnější. Zato nás odměňuje výhledem na drobné vodopády Chorreras Negras – ty později po vybalení stanu používáme jako zdroj vody pro naše vaření lyofilizovaného jídla a také pro pití během postupu druhého dne. Zde již začíná vydatně foukat a po vystoupení na plošinu u Siete Lagunas se vánek mění v pořádný vítr.

Stavíme stan a jdeme si projít údolí. Je to tu krásné, bohužel ze sedmi jezer je jich již několik vyschlých. Za celý den potkáváme jen několik skupinek turistů, někteří míří jen k Siete Lagunas a zase zpět. Pár skupinek zůstává přes noc, stejně jako my. V podvečer se nám před západem slunce prožene podél stanu několik kozorožců.

Větrno je celou noc a spánku tedy moc není, ale stan drží perfektně. Výšková nemoc nás nepokouší, spíš celková únava. Vstáváme za úsvitu a pozorujeme krásný východ slunce. Poté balíme a vydáváme se na Mulhacén. Je okolo 0 °C.

Vzhledem k tomu, že je stále velmi větrno, postup jde poměrně těžce – hodně nám fouká do obličeje, trochu omrzáme, ale pokračujeme. Tentokrát není nic moc vidět (tím myslím do dálky, na postup je viditelnost dobrá, pár stovek metrů) – docela se zatáhlo a pořád fouká. Nebezpečí nevnímáme, spíš diskomfort. Hodně nám mrznou ruce, přestože jsme vybaveni rukavicemi, trpí taky obličeje. Po dvou hodinách dosahujeme vrcholu. Bohužel z něj není žádný zásadní výhled, děláme tedy foto a vyrážíme zpět.

Po zhruba hodině sestupu konečně docházíme k Mulhacén II, kde vítr mírní a postupně roztáváme. Začíná být vidět do údolí. Proti nám od Alto del Chorillo míří větší množství turistů, kteří se do sedla nechali dovést autobusem. Když vidíme jejich výbavu, máme trochu obavu, že podcenili počasí – i my jsme měli co dělat, abychom „nezmrzli“.

Sestup jde hezky, avšak od Alto del Chorillo až dolů do Trevélez jde o dost monotónní sešlap a je potřeba s tím počítat. Určitě bych v tomto směru nechtěl stoupat a jednoznačně doporučuji mít s sebou minimálně na tuto část hůlky.

Po šesti hodinách od chvíle, co jsme vyrazili ze Siete Lagunas a po cca 4.5 hodinách z vrcholu jsme dole v Trevélez.

Moc jsme si to užili. Zažili jsme jak krásné, tak obtížné a těšíme se na další výzvy.

Mulhacén doporučuji i ostatním začátečníkům či spíš mírně pokročilým, avšak rovnou dodávám, že je určitě nutné mít dobrou fyzičku (obzvlášť dobrou, pokud byste hodlali toto zvládnout celé za jeden den). Výbava není potřeba ta nejlepší a nejnovější, ale určitě je potřeba ji nepodcenit – my jsme pro jistotu táhli i při velmi dobré předpovědi (mělo být slunečno a +10 °C celou dobu, nakonec tomu tak nebylo) spodní termoprádlo, rukavice, čepice, péřové bundy a jiné propriety a všechny jsme využili.

Držím palce všem, kteří se pro tento vrchol rozhodnou, určitě to stojí za to.