Článek
Německo nese za rozpoutání druhé světové války a její následky plnou politickou, právní a morální odpovědnost a k této odpovědnosti se také hlásí. Odpovědnost neseme i my jako ČR (následnická země bývalého Československa), a to primárně ve dvou rovinách. V té první neseme odpovědnost jako země, která byla obětí německého národního socialismu. V té druhé však i za všechna zvěrstva, kterých se dopouštěli naši občané na Němcích při odsunu, ať už jde o vraždy, krádeže, znásilňování a další hrůzy. Takovou odpovědnost musí zdravý a silný národ unést. A u nás se po včerejšku ukazuje opak. Vyhrožování, zastrašování, vyvolávání nenávisti, nesnášenlivosti, označování nepřátel, to vše je v arsenálu současné koalice ANO, SPD a Motoristů.
Dějiny mají tragický smysl pro opakování, obzvláště tam, kde se lidé z pohodlnosti vzdávají svobody, tolerují čím dál víc z totalitních praktik a uzavírají se do sebe. Disident, dramatik a státník Milan Uhde, muž, jehož prarodiče zahynuli v koncentračním táboře, je dnes kádrován těmi, kteří o ostnatém drátu četli leda v nějaké preperské příručce. A je otřesné vidět spektákl českého parlamentu, jak s neomylnou jistotou rozdmýchává v naší společnosti nenávist, jen aby zakryl vlastní problémy. To platí dvojnásob při interpretaci následků druhé světové války, z nichž odmítáme především vlastní odpovědnost za zločiny spojené s vysídlováním německých občanů. Ale určitě k tomu patří i otevřená tolerance ke spolupracovníkům komunistické STB, kteří u nás dnes běžně vládnou a ovládají také struktury církví i jiných institucí.
Umberto Eco varoval před takzvaným „věčným fašismem“, který z boje proti nenávisti vytváří nenávist novou. To se prakticky neviditelně odehrálo po roce 1945, a já doufám, že moderní historie se jako věda přestane bát tyto věci pojmenovat. Mimochodem všech čtrnáct bodů Ur-fašismu je velmi přehledný průvodce pro dnešní dobu: Kult tradice, iracionalita, akce před myšlením, nesouhlas rovná se zrada, strach z odlišnosti, sociální frustrace, posedlost spiknutím, ponižování nepřítele, permanentní boj, elitářství a pohrdání slabými, kult hrdinství, machismus, populismus a chudá slovní zásoba. S pokorou bych rád přidal i poslední, patnáctý bod, pokušení stát se inkvizitorem ve jménu dobra.
Václav Havel řekl, že nenávist není opakem lásky, ale jejím zoufalým, znetvořeným nedostatkem. Je to stav nemocného, který nedokáže unést vlastní nedostatečnost, a tak kolem sebe vytváří obraz nepřítele, aby mohl ze své nemoci obvinit někoho kolem sebe.
Nenávistník nezná úsměv, ale jenom škleb! Babiši, Okamuro, Macinko, Turku a Rajchle, škleb je vám vlastní. A je jen kolik platíte za lajkování příspěvků na sociálních sítích. Ve vašem šklebu jste dobře rozeznat od lidí, kterých jsem si vždy vážil, a Milan Uhde k nim bezesporu patří, stejně jako Havel nebo Eco.
Vyjádření sněmovny k setkání sudetských Němců v Brně je odpornou hanbou pro naši zemi a já se jako občan této země Němců ze srdce omlouvám právě za vás, za lidi karamazovské nízkosti a hňupství!
Nebezpečí přátelé nevzniká tam, kde někdo zpochybňuje oficiální výklad dějin (to do demokratické společnosti patří), ale tam, kde postupně čím dál víc začínáme držet hubu, po večerech kalkulujeme, co se nám vyplatí a nepohodlné či přehlížené dodržovat v klidu třískat bičem od kreatur. Pokud dopustíme, aby se nenávist stala normou pod rouškou „ochrany národa“, prohráli jsme. Možná jsme prohráli už dávno, kdo ví.
Mohu však s velkou nadějí poznamenat, že jsem jako křesťan velmi rád za autority, které v mém vidění světa nemlčí, netřesou se strachy pře primitivismem a zvedají hlas. Pro mne takovým člověkem jistě Milan Uhde je. Je to pro mne muže, který se nejen vzepřel ideologii komunismu, ale také pro naši zemi udělal mnohé jako státník. Doufám, že si z takových lidí dokážeme vzít příklad.
