Článek
Bylo odpoledne, něco kolem půl čtvrté, a já odcházel z práce. Koukám na telefon – od kamaráda mi přichází odkaz na instagramový profil. „Nějaká iniciativa Nestřílej,“ říkám si. Dva příspěvky, pár sledujících, ale velké téma – studentstvo několika českých vysokých škol a univerzit (viz bio profilu) chce zakazovat či omezovat držení zbraní v ČR. Pro držitele zbrojního průkazu, majitele několika zbraní a člověka, který se o bezpečnost zajímá, je to téma tak zásadní, že by se z něj dal udělat diplomový seminář. Nebo aspoň pořádná diskuze.
Jeden z příspěvků zval na diskuzi, která se měla konat o pár hodin později. Kouknu na hodinky, do diáře, vymýšlím důvod, proč po práci zmizím a nechám ženu s dcerou doma. Těším se na hodnotovou výměnu názorů s odpůrci. A protože nejsem žádný tajnůstkář, napíšu pod příspěvek prosté „přijdu“. Inu, stručnost je prý kořen vtipu.
Možná by stálo za zmínku, že na mém instagramu jsou fotky zbraní. Takže je asi jasné, že nejsem úplně fanoušek iniciativy „Nestřílej“. Pár minut poté chci zkontrolovat aktivitu – a ejhle, profil neexistuje. Zkouším „civilní“ účet - účet, který je „gun-free“. Taky nefunguje. BAN. „No jo, chlapče, koledoval sis o něj!“ říkám si. Ale co, diskuze bude, tak se s tím studentstvem potkám osobně.
Jenže můj sen o živé debatě mírní „neznámý kolemjdoucí“. Na telefonu se mi objeví žádost o zprávu – někdo mi píše, že jsem to celé pokazil. Po krátké výměně slov chápu, že jde o člověka s podobnými úmysly jako já. Dozvídám se, že dnešní panelová diskuze byla studentstvem z bezpečnostních důvodů přesunuta do online prostoru. Nikdy jsem nepřeceňoval dopady svého jednání a celoživotně se vnímám za člověka s malým vlivem, takže jsem se nepovažoval za strůjce tohoto „neštěstí“.
Možnost připojit se online mi nebyla udělena – ani mně, ani mé ženě, kterou jsem požádal, aby pořadatele kontaktovala. Tak jsem se místo diskuze věnoval dceři a hrál si s panenkami na porod. Ten nás doma čeká každým dnem, takže aspoň trénujeme.
Klid večera narušil telefonát z neznámého čísla. Zvedám to – a ejhle numero due, příslušník PČR, vyšetřuje hlášení z linky 158. Hovor byl vlastně příjemný. Policista naprosto chápal mé úmysly, ale vyšetřit se to musí. Po krátkém rozhovoru jsme se rozloučili. A já si říkám – tohle všechno kvůli jednomu slovu. „Přijdu.“
Nechci si hrát na Charliho Kirka – a už vůbec tak nechci skončit – ale celkem mě zaráží, jak tato společnost není otevřená diskuzi a nedokáže přijímat opačné názory. Nepovažuji se v tomto ani za objevitele Ameriky, tohle ví snad všichni, kteří se někdy postavili a dovolili si někomu oponovat. Jen mě to den ode dne víc a víc štve a nechce se mi mlčet.
Závěrem bych chtěl pouze studentstvo upozornit, že mi jde o diskuzi. Pokud se studentstvo domnívalo, že bych je chtěl – jako manžel, otec „dvou“ dětí a jako bezúhonný a spolehlivý občan (podstatné podmínky získání a udržení ZP) – nějak ohrožovat na bezpečnosti, tak se doopravdy pletou. Nic a nikdo mi nestojí za to, abych jakkoliv ohrozil svou rodinu a svůj život s ní. Obzvlášť nikdo jako toto studentstvo.
Tak někdy příště, při dalším setkání… Tentokrát nebudu ani klepat…
