Článek
Existují však výjimky. Někdy si může člověk způsobit zranění takříkajíc vlastní blbostí a poté mu tím překvapivě nějak zázračně stoupne kredit. A to jednoduše proto, že to dokázal přežít, nebo v tu chvíli jaksi,,rozdejchat“.
Kdysi jsem pracoval jako stavbyvedoucí na stavbě v Praze-Radlicích. Byl jsem mladý, zhruba čtyřiadvacetiletý pako bez valných zkušeností, zato s velkou dávkou odvahy a elánu. Příliš jsem neřešil, že mám na stavbě několik poněkud nebezpečných míst a většinou jsem jejich řešení odložil do budoucna a za chvíli jsem vše pustil z hlavy.
Ano, cítil jsem se trochu nesvůj na jednom pravidelném školení BOZP. Když začal firemní bezpečák, v rámci odstrašujících případů, ukazovat záběry nejhorších prohřešků na stavbách za celých 10 let své činnosti, dvě fotky mě byli více než povědomé. Samozřejmě, že jsem poslušně kroutil hlavou s nesmírným rozhořčením, stejně jako všichni v mém okolí a jen doufal, že nikdo neví, že tyto záběry pochází z mé stavby.
Jeden z drobných nedostatků byl ve schodišťovém prostoru. Omítkáři po sobě cosi opravovali, půjčili si od tesařů ocelové výsuvné rozpěry, roztáhli je nad schodištěm, hodili si na ně pár podlážek, dodělali, co měli, uklidili podlážky a nějak zapomněli sundat ony rozpěry. Blbý bylo, že tyto rozpěry nechali zhruba ve výšce metru sedmdesáti. Pár pidižvíků je podběhlo, zbytek se sehnul a nadával. Párkrát jsem je zkusil sundat sám, jedna šla, druhá byla absolutně zaseklá, bez pořádné palice to nešlo a ta jaksi nikdy nebyla po ruce. Časem milá rozpěra prostě splynula s svým pozadím. A to dokonale.
Jednou jsem měl zrovna docela naspěch a rozděloval práci. Potkal jsem tři slovenské dělníky a prohodil:
„Vy víte co dělat, včera jsem vám to ukazoval na místě..“
Oni, že si nejsou jistý. S povzdechem:
„Sakra, chlapi…, tak poďte za mnou“ a s vidinou dalšího zdržení, jsem vyběhl do schodů. Teda, hodlal jsem vyběhnout. Kšilt helmy a ranní polostín hráli proti mně. Kinetická energie je prevít. Když chcete brát schody po dvou až po třech a na zhruba osmém vás v rozletu zachytí pevně zakotvený kus oceli, ozve se slušná rána. Stejně rychle, jako jsem se pustil do schodů, jsem je teď vzal pozpátku letmo. Obrovským štěstím bylo, že celý hlouček dělníků, ihned po mé výzvě vyrazilo poslušně za mnou. Hádám, že tímto svým přístupem byli první a poslední na této stavbě. A bohužel si za odměnu vzápětí nedobrovolně zahráli na kuželky v bowlingu.
Jako bowlingová koule jsem byl velmi úspěšnej. Vzal jsem je s sebou všechny. Společně jsme se skutáleli do přízemí a já si na nich pohodlně ustlal. V životě jsem absolvoval mnoho úderů a většinu z nich do budky. Myslím, že v této disciplíně bych mohl soupeřit s průměrným datlem či strakapoudem. Ti také větší část života mlátí držkou do prokazatelně tvrdších předmětů. Na rozdíl ode mne tak však činí kvůli obživě, a nikdy, alespoň myslím, to nezkouší za letu či během přesunu. U mě je to z čiré blbosti či nepozornosti a většinou v pohybu odněkud někam. A mám v tom navíc ještě jeden zlepšovák. Když už vlastní blbostí do něčeho narazím, někam spadnu či se někam nevejdu, vždy u mě jako první reflex startuje znechucení nad tím, jakej jsem kretén a proto bezprostředně po karambolu vyskočím na všechny čtyři, dvě nebo tři, dle kondice a rozsahu zranění..a mizím z místa. Asi jako vysoká, sražená na silnici.
Takže i tenkrát, když jsem se po našich,,bratiách" dostatečně poválel, vyskočil jsem, prohodil něco o tom, jak máme málo času a lehce pochroumané dělníky rychle opustil. Napodruhé jsem rozpěru úspěšně podběhl. Slováci šli pomalu za mnou a poněkud zaraženě si na místě vyslechli, co se od nich očekává. Celou dobu se mnou udržovali poněkud znepokojivý pevný oční kontakt.
Vyrazil jsem za dalšími povinnostmi. Ale po chvíli jsem se musel vzdát marných pokusů se dál pohybovat po stavbě. Hlava docela bolela a chvílemi jsem přestával vidět. Doklopýtal jsem do staveništní buňky, sedl si na své místo zády ke dveřím, zíral z okna a dumal, jak dál. Kromě hlavy a to celkově, mě příšerně bolel kořen nosu.
Jako na zavolanou zrovna přijel kolega. Vešel za mými zády, pozdravili jsme se a já mu, stále s pohledem z oka, sdělil, že mě asi bude muset odvézt do Motola, který byl od nás nejblíž, protože jsem se před chvílí poněkud nedobrovolně pokusil vysadit hlavou ocelovou rozpěru ze zdi. Vesele zahlaholil, že to snad nebude tak hrozný a tím mi dodal optimismu. Tak jsem se otočil a zeptal se:
„Myslíš ?“..Nemyslel, zavrávoral a skoro zalehl..
Ono na stavbě se moc zrcadla nevyskytují, od té rány si mě, kromě Slováků, nikdo zvlášť neprohlížel a tak až můj zástupce mně upozornil, že jsem si vlastně rozdrtil kořen nosu.
Jelo se do Motola. Kolega mě dovedl na chirurgickou pohotovost a nechal mne svému osudu. Po zhruba půlhodince čekání, si mě do ordinace pozval doktor, shodou okolností též Slovák. Vyslechl si mě, uznale pokýval hlavou a chvilku si mě zadumaně prohlížel. Pak ke mně nenadále přišel, chytil za rypák a posunul mi ho do polohy, která se mu asi více zamlouvala. Zařval jsem a skoro mu srazil ruku. Zasmál se a řekl, že se to moc vylepšit stejně nedá. Pak na mě chvilku beze slova civěl.
Čekal jsem, že tím skončil, ale on měl ještě jeden fakt dobrej nápad. Čapnul septonex a pokusil se mi ho vystříkat mezi oči a tím částečně i do lebky. Tentokrát jsem se trefil. Septonex zazvonil o zeď, my s doktorem si začali tykat a tak porůznu přátelsky se oslovovat. Poté už nastalo ticho, jen doktor s tlumenými slovenskými nadávkami vypisoval zprávu a nakonec mi ji mlčky podal.
Bolest částečně ustoupila, pár lidí usoudilo, že vypadám, jako by mi někdo napálil malorážkou mezi světla. I tím mě inspirovali k tomu, že jsem se vyfotil mobilem a poslal výsledek své sestře. Okamžitě mi odpověděla: „Co si proboha zas vyváděl?“ Odpověděl jsem: „Ále..už mi to tu všechno začalo sr.t, tak jsem si poslal kulku do šišky. Ta chvilku marně hledala mozek, takže stejnou díru mám i vzadu a ještě jsem musel zahrabávat týpka, co šel náhodou kolem.“ Samozřejmě přišla odpověď, co jsem to za vola a abych se aspoň pokusil dožít vyššího věku, snad i dospělosti.
Ale nejvíc mě zaujala reakce některých dělníků. Velká část z nich soudila, že kořen nosu je něčím jako vypínačem člověka. Tím, že chodím poměrně neslyšně, se mi občas stává, že vyslechnu, co nemám a často se dozvím i něco o sobě. (Moc pozitivní to většinou nebývá). Takhle jsem jednou zaslechl : “ Jo dobře, je to blbec, ale ty vole, dostal takovou mordu do bodu smrti (tuhle blbost fakt používali !) a normálně vodešel po svých, jako musíš uznat, že má tuhej kořen“.
Tak jsem se vážně zamyslel a přišlo mi jich docela líto. Jako vemte si. Ono docela stačí, když víte, že váš šéf je debil, ale když máte navíc silný pocit, že je nesmrtelnej..tak to je fakt peklo.
