Článek
Den po válce
9. května 1945 dorazily do Prahy první tanky Rudé armády a obyvatelé slavili konec války. Jen několik kilometrů od metropole, v obci Líbeznice (Rotkirchen), se však odehrál krvavý příběh – tragédie, která se do kronik dostala jen šeptem.
Jedno z nejznámějších svědectví pochází od německého Hauptfeldwebela Ludwiga Breyera z jednotky „Schwere-Granatwerfer-Abteilung Nr. 534“. Jako jeden z mála tehdy přežil a v roce 1951 událost detailně popsal.
I. Breyerova verze: „Ruce vzhůru!“
Stejně jako pro všechny německé vojáky, i pro těžký minometný oddíl č. 534 (s domovským sídlem ve Zwickau v Sasku) znamenal 8. květen 1945 konec války. V době vyhlášení příměří se jednotka nacházela v prostoru Welzwalde (dnes Václavice u Hrádku nad Nisou). Krátce před půlnocí, kolem 23. hodiny, však dorazil ještě poslední rozkaz: přesun směrem na Most - Karlovy Vary. Cíl byl zřejmý – vojáci se snažili dostat na západ, do americké zajatecké zóny, aby se vyhnuli zajetí Rudou armádou. To už, ale nebylo možné, proto vybrali jinou cestu: Mělník - Praha – Rokycany – Plzeň. Pod vedením mladého nadpraporčíka se oddíl o síle 375 mužů vydal kolem půlnoci na cestu. V koloně motorizovaných vozů postupovali přes Německé Jablonné a Českou Lípu až k mostu v Mělníku.
Trasa ústupu německých vojsk v květnu 1945 (rekonstrukce podle návrhu ChatGPT). Zdroj: vlastní zpracování na podkladu © OpenStreetMap contributors
ustupove cesty
Kdo se chtěl dostat k Američanům, musel zamířit na Plzeň – původní cíl Karlovy Vary byl změněn. Zdroj: Emil Strankmüller, BOJE ZA PRAHU https://panenske-brezany.muzeumbrandys.cz/cz/kveten-1945/e-strankm-ller-boje-za-prahu
„Byli jsme naplněni vůlí dostat se k Američanům, kteří měli stát už na levém břehu Labe naproti Mělníku – a zde stáli také první Češi. Byl tam také český major, který hovořil jako voják s vojáky, jako kamarád ke kamarádům. Požadoval po nás odevzdání těžkých zbraní a vozidel. Nadpraporčík uvěřil slovům majora, rozhodl se pro složení zbraní, jež byly shromážděny v nedaleké stodole.“
„V Mělníku jsme museli odevzdat všechny těžké zbraně, munici i nákladní vozy. Od té chvíle jsme museli jít dál pěšky, po říšské silnici směrem na Prahu, pod dohledem ozbrojených partyzánů.“
Z ruského zajetí se vrátivší nadpraporčík prohlašuje: „Kdybych byl tušil, co přijde, zbraně bychom nebyli odevzdali a tragédie z Líbeznic by se nikdy nestala.“
„Bylo to někdy mezi druhou a čtvrtou odpoledne, když nás asi 200-300 metrů před Líbeznicemi zastavili. Mělnické partyzány už vystřídala jiná skupina a o majorovi, který s námi dřív mluvil, už nepadlo ani slovo. Pak přišel povel: Všechno do příkopu! To poslední, co jsme ještě měli u sebe – majetek, osobní věci – všechno muselo pryč. Na těle nám zůstaly jen uniformy.“
Nadpraporčík, Ludwig Breyer říká, co následovalo:
"Pak zazněl rozkaz: „Ruce vzhůru! Během do vesnice!“
„Sotva jsme dorazili k prvním domům, spustila se střelba – ze všech stran, z oken, dveří, ze všech možných zbraní. Každý se snažil zachránit a uniknout, ale podařilo se to jen málokomu.
Když pak nastalo ticho, na silnici zůstali ležet mrtví i ranění kamarádi. Zranění byli doráženi ranou do týla. Mezi sedmapadesáti muži, kteří smrti nejprve unikli a byli znovu zajati Čechy, jsem byl i já. Odvezli nás do Prahy,“
popisuje německý Hauptfeldwebel, pod jehož vedením jednotka pochodovala.
Později, když byli pražští Němci z internačního tábora v Bašti posíláni na nucené práce do Líbeznic, narazili ve stodolách na děsivý nález – uniformy nasáklé krví. Teprve tehdy vyšel napovrch celý příběh. Zajatí vojáci byli nejprve bez varování postříleni, potom svlečeni donaha a nakonec v blízkosti líbeznického hřbitova narychlo zahrabáni.
Ludwig Breyer: „Vražda na 318 německých vojácích dne 9. května 1945“, zpráva ze dne 29. ledna 1951 dostupná na
Odkaz 1: mitteleuropa.de/libeznice01.htm.
Odkaz 2: Archive.org – Völkermord an den Deutschen, str. 183
Odkaz 3: https://ulis-buecherecke.ch/Neue%20Einträge%202023/die_wahren_kriegstreiber_und_ihre_schandtaten.pdf
Vlevo: původní schéma údajných hromadných hrobů u kostela sv. Martina v Líbeznicích, publikované na webu wintersonnenwende.com („White Book of Expulsions“). Vpravo: vlastní rekonstrukce autora zakreslená do současné mapy areálu hřbitova (Mapy.cz).
Letecký snímek údajného místa masových hrobů v obci Líbeznice podle schématu publikovaného na webu wintersonnenwende.com. Foto: autor (FlyingCat), 29. 9. 2025
II. Kosteleckého verze: „Chaotická přestřelka“
Josef Kostelecký, který své vzpomínky publikoval ve Zpravodaji Líbeznic (2005), popisuje událost jinak. Podle něj konflikt začal, když jeden z Němců postřelil českého průvodce.
„Z doprovodu (z Kojetic) praštil jednoho Němce pažbou pušky, aby ten řádně ruce zvedl. Ten však sáhl do holinky, vytáhl revolver a jím mu prostřelil nohu. Následovala střelba. Němci se rozutekli po celé obci. V panice, která vznikla, nikdo nevěděl pořádně, co se děje… Tak jich bylo postříleno několik desítek. Podle druhé verze střelba začala tím, že v momentě příchodu Němců ke kapličce jeden ruský zajatec vystřelil do vzduchu dávku z kulometu, nač Němci začali utíkat.“
(Josef Kostelecký, Zpravodaj Líbeznic 3/2005, s. 5)
Kostelecký tak hovoří jen o několika desítkách mrtvých a zdůrazňuje chaotický průběh bez jasného úmyslu popravovat.
III.Věra Sýkorová verze: Hlasy pamětníků: „Byl to sovětský důstojník“
Zcela odlišný detail uvádí Věra Pánková Sýkorová ve svých vzpomínkách pro projekt Paměť národa. Podle ní to byl právě sovětský důstojník, kdo zahájil střelbu:
„Když kolona dorazila do Líbeznic, sovětský důstojník namířil samopal na Němce a vypálil dávku. Pak začala střelba ze všech stran.“
Podle její verze zahynulo kolem 80 vojáků.
Odkaz 6: Paměť národa – Věra Sýkorová
IV. Strankmüllerova verze: „Panika mezi SS a Wehrmachtem“
Další pohled přináší brožura Emila Strankmüllera, československého zpravodajského důstojníka, sepsaná krátce po válce na základě kronik a svědectví. Strankmüller píše:
„9. a 10. května vyčišťovaly již útvary Rudé armády kraj od roztroušených trosek německé armády, a odsunovali je do Prahy. Při takové akci byl jeden oddíl zajatců SS-manů, přicházející na silnici z Kojetic zastaven na okraji obce. Na protilehlé straně silnice stál také oddíl Wehrmachtu. Pojednou vznikla poplašná zvěst, že SS-mani se pokoušejí o útěk. Nastala panika. Obránci zahájili střelbu, protože se domnívali, že do obce vnikl ozbrojený oddíl SS, který byl již jednou hlášen. Stříleli všichni, kdo měli zbraně, nejen obránci, ale i Němci. Přestřelka trvala asi hodinu. Padlo asi 250 vojáků obou německých armádních složek. Obránci neměli ztrát. Oběti této paniky byli pochováni na novém oddělení hřbitova v obci. Byl to tragický konec části armády, která chtěla pokořit celý svět. Řevnivost mezi oddíly SS a Wehrmachtem a panický strach z blížící se Rudé armády přinesly zde svůj podíl na této tragédii. V této obci padli celkem tři obránci.“
Podle Strankmüllera tedy nešlo o popravu, ale o paniku a střelbu mezi samotnými Němci. Uvádí kolem 250 obětí.
Přehled verzí
I. Ludwig Breyer (1951)
Tvrdí, že bylo zastřeleno 318 odzbrojených vojáků. Pachatele spatřuje v českých partyzánech a obyvatelích Líbeznic a událost označuje za úmyslný masakr.“
II. Josef Kostelecký (2005)
Podle něj došlo k incidentu při doprovodu zajatců, kdy jeden z Němců postřelil českého průvodce. Následovala chaotická přestřelka, při níž padlo „několik desítek“ Němců.
III. Věra Pánková Sýkorová (Paměť národa)
Připisuje začátek střelby sovětskému důstojníkovi, který vystřelil dávku ze samopalu. Hovoří o přibližně 80 obětech.
IV. Emil Strankmüller (po válce)
Událost interpretuje jako paniku a vzájemnou střelbu mezi SS a Wehrmachtem, do níž se zapojili i obránci. Uvádí přibližně 250 mrtvých.
Události v Líbeznicích ukazují, jak složité je hledat pravdu ve chvílích, kdy se prolínají chaos konce války, propaganda i osobní paměť. Čísla obětí se rozcházejí, viníci se liší – ale jedno je jisté: 9. května 1945 tu zemřeli odzbrojení vojáci, kteří už nepředstavovali hrozbu.
Proč se o této události tolik nemluvilo? Možná proto, že nezapadala do obrazu vítězného povstání. Možná proto, že připomínala nepohodlnou pravdu: i po konci války se umíralo, a to způsobem, který se nevešel do hrdinského vyprávění.
Líbeznice tak zůstávají symbolem nejen tragédie samotné, ale i paměti, která je roztříštěná a plná otazníků. Odpověď na otázku, co se tam opravdu stalo, už zřejmě nikdy nenajdeme. Přesto má smysl si tuto událost připomínat – protože ukazuje, že válka nekončí podepsáním příměří, ale až tehdy, když umlkne poslední výstřel a přestane touha po pomstě.
Sám dál pátrám po dalších skutečnostech – v archivech, v matrikách a knihách úmrtí. Zajímá mne především, zda byla těla obětí někdy exhumována a kde nakonec nalezla své poslední místo odpočinku.
Pokud máte k této události jakékoliv další informace, dokumenty, rodinné vzpomínky nebo fotografie, uvítám jejich sdílení.
