Článek
Smíšená štafeta českého biatlonového týmu v prvním závodě na olympiádě výsledkově poměrně vyhořela. Není to žádná tragédie. Je to sport. Aby se v jednom závodě potkala střelba, lyže, forma a psychická pohoda u všech čtyř závodníků, to je vždy extrémně složité. Zvlášť na olympiádě, kde cítí každý závodník tlak mnohem intenzivněji.
Zároveň sama smíšená štafeta dává jednu z největších šancí právě zemím, které nemají až tak skvělé týmy. Poskládat do ženské nebo mužské štafety čtyři vyrovnané ženy a muže, to je složité. Ve smíšené je to ale o to jednodušší. Závodí v nich dvě ženy a dva muži.
Tento závod měl ale ještě jednu rovinu navíc. Do poslední chvíle se totiž přesně nevědělo, kdo bude čtvrtým členem českého kvarteta. Nominace Vítězslav Hornig, Michal Krčmář a Tereza Voborníková byla v zásadě bez debat. Otazník visel nad druhou ženou. A ve hře byly v podstatě jen dvě možnosti. Lucie Charvátová a Markéta Davidová.
Kdo biatlon dlouhodobě nesleduje, sáhl by pravděpodobně automaticky po Markétě Davidové. Je slavnější, úspěšnější, má za sebou medaile z velkých akcí a v českém kontextu je to jméno, které budí respekt. V jistém smyslu je vnímána jako pokračovatelka Gabriely Soukalové.
Na opačné straně pak stojí Lucie Charvátová. Také sympatická závodnice, která se po většinu kariéry s výsledky spíše prala, než aby sklízela úspěchy. Právě v této sezoně ale zazářila způsobem, jaký jsme u ní dříve neviděli. Výrazný výkonnostní posun, stabilita, sebevědomí, pohoda. Psalo se o tom, mluvilo se o tom. A bylo to vidět i na trati.
Přesto když se podíváme na čistý kontext sezony, byla absence Charvátové nemilým a troufnu si i tvrdit že neférovým překvapením. Skvělá forma Charvátové od prvních závodů, pravidelné starty a závodní rytmus k nominaci nestačily. A to navzdory tomu, že se Markéta Davidová potýkala se zdravotními problémy. Vyhřezlá ploténka, vynechané závody, absence plnohodnotného tréninkového zápřahu. A to jsou věci, které prostě nejde obejít.
Mluvila o tom ostatně i Soukalová v pozávodním studiu, kdy z vlastní zkušenosti popisovala, jak je nesmírně těžké znovu naskočit do závodního tempa, zvlášť na akci takového významu. Tělo i hlava reagují jinak, než když má závodník za sebou týdny pravidelného zatížení.
Bohužel Markéta Davidová, která závodila poprvé od světového poháru v Obersdorfu, dá se říci téměř po měsíci, asi nebyla v té úplně nejlepší formě…
Právě proto je ale na místě otázka, proč nedostala přednost Charvátová. Olympiáda je z jednoho úhlu pohledu „jen“ další závod, ve kterém by měla platit základní sportovní logika. Nominaci nemají dostávat ti, kdo mají zvučnější jméno, ale ti, kdo si ji v daný moment zaslouží aktuální formou.
Lucie Charvátová se tak až neférově ocitla na druhé koleji.
V samotném závodě pak Markéta Davidová poslala českou štafetu mimo jiné kvůli pomalejšímu běhu a trestnému kolu až na 11. místo se ztrátou přes tři minuty na zlato. Palec dolů ale nepatří jí. Za nepovedený závod nenese hlavní vinu. Ta leží jinde. U trenérů, kteří měli v nominaci rozhodující slovo.
A právě tam by měla zaznít sebekritická otázka, zda v tomto případě nezvítězilo jméno nad realitou. A zda na to nakonec nedoplatil celý tým.
