Článek
Byl jsem se synem v Lidlu. Je to už takový rituál, který prospívá celé naší rodině. Manželka zůstává s dcerou doma, obě mají volno a svůj čas. Já mám zase naopak s malým nějakou akci. On miluje pobíhání mezi regály, já zase pohled na něj, jak roztomilý je a jak na něj příjemně reagují lidé kolem.
Tak jako každé malé dítě, i můj syn rád na vše sahá a hází věci do košíku. Různými metodami jsem ho samozřejmě přiměl k tomu, aby byl ukázněný. Jednou za čas se ale lehce utrhne a je jak z divokých vajec.
Sahání na pečivo
Jestli existuje něco, co v obchodech nemůžu vystát, pak je to bez váhání osahávání pečiva holýma rukama. Když se někdo rukou bez sáčku přehrabuje v rohlících, a nakonec si třeba ani žádný nevezme, to mě opravdu irituje. Jako vzorný rodič si proto vždy beru igelitový sáček. Má to logiku. Jde o hygienu, zdraví a ohleduplnost k druhým.
Pro dítě je tohle téma ale o dost složitější. V určitém věku ještě nedokáže pochopit, proč na sýr v balení sáhnout může, ale na rohlík už ne. Několikrát jsem tak musel koupit pečivo, na které moje děti neukázněně sáhly. Dnes to ale bylo poprvé, co jsem vyhodnotil, že je ten správný čas na rodičovské poučení směrem k mému synovi.
Dobře míněná rada nestačila
„Na co sáhneš, to už musíme vzít,“ řekl jsem vážně synovi, který se zrovna chystal zabořit ruku mezi cereální kaiserky. Přidal jsem ještě pár slov poučení o špinavých prstíčkách, že by ostatní určitě nechtěli mít ušpiněnou housku, a jak to souvisí se zdravím. Zdálo se mi, že to pochopil. Navíc jsem mu ukázal sáčkovou rukavici a vysvětlil její význam. To se mu líbilo. Proto už jsem si byl téměř jistý, že závažnost výběru pečiva hygienickým způsobem chápe.
Jenže když jsem skončil svůj monolog, můj syn v mžiku natáhl svou ručku lehce nad sebe a během vteřiny se úspěšně dotkl tří růžových donutů. Takových těch, které bych mu nikdy dobrovolně nekoupil. Vítězoslavně se na mě otočil. Beze slov. S takovým tím pohledem, jako když sáhnete do kapsy a překvapivě tam najdete třeba srolovanou dvoustovku. Mix vzrušení, radosti, nadšení. Moc dobře jsem věděl, co se právě stalo. A můj syn to moc dobře věděl také.
Tři donuty, které můj syn osahal, a já už je tak musel koupit.
Kreativní dětské přemýšlení
Není to poprvé, co mě nějaké dítě dostalo. Naše dcera jako malá pravidelně žadonila po všem dobrém, co jsme jí jako dítěti odmítali poskytnout. Kdykoliv jsem si tak nalil třeba kolovou limonádu, běhala za mnou, jestli může ochutnat. „Až budeš velká, určitě ji budeš moct také ochutnat,“ odpovídal jsem většinou. Při jiné příležitosti jsme ale měli krátkou rozpravu o kojení, kdy jsem ji vysvětloval, že teď už mlíčko nedostává, protože je velká holka. Mlíčko je jen pro miminka. „Takže už můžu Pepsi, když jsem velká holka?“ vyrazila mi tenkrát logickou otázkou dech.
Dcera kolový nápoj ještě neochutnala. A není to v nejbližší době ani v plánu. Zvládnul jsem to s ní tenkrát úspěšně vyargumentovat. Syn mě ale v Lidlu ke koupi tří donutů nepřímo donutil. Neměl jsem na vybranou. Na cokoliv se sáhne, už se musí koupit. Sám jsem to přeci řekl. Musel jsem tak dostát svého slova a být ve výchově konstantní.
Donuty jsem synovi ale doma nedal. Naštěstí na ně zapomněl. Já ale dostal cennou lekci. Děti nejsou hloupé. Naopak. Dokáží vycítit slabiny našich logických pravidel a obrátit je ve svůj prospěch. Nepodceňujme naše děti. Jsou chytřejší, než si myslíme. A občas si souvislosti dokáží pospojovat mnohem lépe, než bychom kdy čekali.
