Článek
Když jsem jako student chodíval po brigádách, největší frustraci jsem zažíval v případech, kdy nebylo takzvaně do čeho píchnout. „Tady si vezmi koště a dělej, že zametáš. Tu poslední hodinku už nějak musíš doklepat, ať nám vedení nezvedne normy,“ znělo občas z úst mých tehdy nadřízených mistrů a já věděl, že to bude nepředstavitelně úmorná hodina času. Už od mládí jsem nesnášel zbytečně promarněný a neproduktivní čas.
Na druhou stranu ale ani nepatřím mezi ty nezdravě „přemotivované“ jedince, kteří se s vypětím všech sil snaží využít každou vteřinu svého volného času učením se třeba nového cizího jazyka nebo četbou naučné literatury. Když k tomu přidám radu svých rodičů, kterou mám od malička zafixovanou v mysli a která by se jednoduše dala shrnout do rčení čas jsou peníze, určitě uhádnete, že největší frustraci prožívám v kolonách aut nebo při čekání v různých frontách.
V minulém týdnu ve čtvrtek jsem podobnou situaci zažil také, ale dokázal jsem z ní tentokrát brilantně vybruslit. Navíc celá situace se (i když ne na první pohled) hodí jako vzorový příklad finanční gramotnosti a praktického pochopení již zmíněného známého rčení, že čas jsou peníze.
Nové kadeřnictví
Mám jedno oblíbené kadeřnictví, kam už několik let chodím. Je nutno se vždy objednat předem, takže na ostříhání čekám jen v případě, že přijedu dříve. Můj kadeřník měl ale minulý týden dovolenou a já už opravdu nutně potřeboval ostříhat. Skočil jsem tak bez ohlášení do jiného kadeřnictví z okolí, které od pohledu znám. Dopředu jsem si zjistil, že není třeba se předem objednávat. Šlo o takový ten typický starší podnik, který na vás dýchne historií, ale recenze na něj jsou výborné.
Fronta čtyř lidí
Vyjíždím tedy brzy ráno, abych se vyhnul kolonám aut i davům lidí. Ve středu byl státní svátek. Tedy nepředpokládám, že by druhý den po něm byl zrovna nával v kadeřnictvích, když je pěkné počasí a lidé by mohli trávit čas na dovolených. Mýlím se. Vcházím dovnitř, sedám si. V malé místnůstce právě kadeřnice dokončuje střih spokojenému zákazníkovi. Naproti v sedačkách vidím ale další čtyři lidi, kteří jsou vtěsnáni jeden vedle druhého. „Ti půjdou asi přede mnou,“ domýšlím si a už si automaticky vyhodnocuji, jestli se mi vyplatí čekat. Nemám ale na vybranou. Ostříhat dnes potřebuji.
Sto padesát korun za hodinu
Jsem optimista. Předpokládám, že se dostanu na řadu za dvě hodiny, pokud kadeřnice každého z čekajících obslouží za 30 minut. Jenže nemám u sebe nic, čím bych dvě hodiny času mohl využít a jen tak sedět a čekat odmítám. Podle zasedacího pořádku lidí snadno rozklíčovávám, kdo je další na řadě, a rodí se mi tak v hlavě nápad. Nabídnu člověku přede mnou nějaké peníze, aby mě pustil na své místo. Za zkoušku nic nedám. Mám u sebe v hotovosti tři stovky. To by odpovídalo sto padesáti korunám za hodinu zbytečného čekání. A to jsem vzhledem k okolnostem, které vysvětlím níže, ochoten dát.
Oboustranná spokojenost
Oslovuji tak napůl drze a napůl pokorně starší paní, o které jsem už během té chvíle zjistil, že je důchodkyně.
„Dobrý den, nezlobte se, že se ptám, ale nebyla byste ochotná si se mnou vyměnit místo? Celkem spěchám, nutně potřebuji ostříhat dnes, ale nechce se mi tady čekat dvě další hodiny. Nabídnul bych vám 300 korun, které mám u sebe,“ vyhrkávám odvážně ze sebe.
„Dobrý den. Ehm. No to jste mě tedy zaskočil, mladý pane. Já dnes nikam nespěchám, tak vás klidně ráda pustím,“ odpověděla mile paní a rázem mě potěšila.
K překvapení všech přihlížejících jsem ji tedy dal do ruky slíbené peníze a rovnou jsem si šel sednout do kadeřnického křesla, kam měla zrovna namířeno. Atmosféra pak byla trochu zvláštní. Pochopitelně to byla situace, se kterou se lidé běžně nesetkávají. Přitom by ale mohli. Mně totiž celá situace ušetřila čas a paradoxně i peníze. A milá paní, která patrně nikam ten den nespěchala, si přišla celkem snadno na pár korun.
Čas jsou peníze
Pojďme zpátky k již několikrát zmiňované finanční gramotnosti a finančním výpočtům. Nejsem žádný arogantní boháč, který by si mohl dovolit rozhazovat stokoruny na počkání. Jsem ale člověk, který umí základně počítat a umí si převést jednotku času na jednotku peněz.
Ve svém zaměstnání mám tu možnost přibrat si nějakou práci navíc, kterou mi zaměstnavatel proplácí přesčasem. Moje přesčasová hodinovka (ať se to dobře počítá) může být přibližně 300 korun čistého za hodinu práce. Za hodiny dvě tak vydělám 600 korun. Když vezmu v úvahu, že jsem milé paní u kadeřnice dal 300 korun, pořád jsem 300 korun v plusu. A to je víc než nula, která by mi náležela za pouhé dvouhodinové neproduktivní čekání ve frontě, než přijdu na řadu.
A tak mě tato zkušenost vede k finančnímu zamyšlení se i v ostatních oblastech. Kde je ta správná hranice, kdy se ještě vyplatí nakoupit si sám, nebo si třeba svépomocí uklidit byt? Tady už nám sice do hry vstupují i ostatní proměnné jako potřeba odpočinku a podobně. Stále ale dle mého pohledu stojí za to si promyslet jednotlivé aktivity, které přes týden vykonáváme, a to právě se zaměřením na časovou vs. finanční úsporu. Třeba pak zjistíme, že některé aktivity děláme zbytečně a ještě u nich proděláváme peníze.
Na pomoc můžete využít například kalkulačku ze serveru peníze.cz, která vám pomůže u jednotlivých aktivit vyhodnotit, zda je finančně výhodnější si za tu či onu aktivitu zaplatit, nebo si ji raději vykonat sám.
Sepsáno na základě vlastní zkušenosti z 2. 5. 2024 v jednom nejmenovaném pražském kadeřnictví.
