Článek
Česká televize představila ojedinělý dokument v hlavní roli s režisérkou i scénáristkou Markétou Oddfish Nešlehovou. Jde o její osobní příběh, kdy autenticky sdílí své prožitky o tom, jaké je to být náhradní mámou.
Příběh Markéty a její dcery se jako ústřední téma prolíná celým dokumentem. Za mikrofonem čte své dceři dopis, aniž by věděla, že ho někdy uslyší. Jde o jakousi osobní zpověď náhradní matky. Vzpomínky na začátky společného vztahu až po současnost. V pěti letech se stala její náhradní matkou. Vzpomíná na krásné a běžné okamžiky, které spolu běžně máma a dcera prožívají. „Ty jsi byla moje učitelka, a pak jsme se smály, že moje mučitelka,“ pomáhá si dnes Markéta humorem. To je totiž jedna z technik, která pomáhá.
Současnost je bohužel o mnoho složitější. O své dceři totiž Markéta nic neví. V sedmnácti letech ji odešla z domova, o rok později se pak už jen ozvala, že chce všechny papíry, a zmizela. „Teď tu nejsi, poslední překážku jsme už nepřeskočily. Ty jsi odešla z domova a už jsi se nevrátila. A já jsem zůstala sama s pocitem bezmoci, strachu, vlastního selhání a viny,“ otevřeně přiznává hlavní postava dokumentu.
V dokumentu ale vystupují i další ženy, mámy a silní rodiče. Jedna z nich, která je dokonce čtrnáctinásobnou maminkou, nechává nahlédnout do svého života ještě více. Statečně přiznává, že šestkrát přišla o dítě v těhotenství. „Prvorozený syn se mi uškrtil na pupeční šňůře, takže jsem ho musela rodit mrtvého, takže jsme šli do té adopce.“ Sama se dodnes pere s tím, že se k ní některé děti točí zády. „Kdybys viděla, kolik toho nabrečím.“
Inspirací pro ní je další maminka. Ta už se zase naučila, že její adoptivní dítě prožívá v pubertálním věku různé epizody. Nevidí se třeba půl roku, protože její plnoletá dcera si žije po svém. Pak jí z ničeho nic něco přeletí přes hlavu a přijede. S potřebou obejmout. Plno emocí, lítosti, smutku. „Učíme se to,“ říká vyrovnaně její matka, která si už na tenhle epizodický průběh života vlastní dcery zvykla. Musela si zvyknout. A snaží se tu pro svou dceru zkrátka být vždy, když je to potřeba. Jako pomoc zároveň vnímá i další děti, protože se její pozornost rozptyluje mezi všechny, a to ji pomáhá překonat veškeré těžkosti.
Dokumentární film je ale i o dětech. Stázince, Sofii, Michalovi, Mercedes, Matýskovi. A dalších. O jejich prožitcích. Jak se někteří z nich prali s tím, když jim odešli sourozenci do světa. Jak si vylívali zlost na těch nejbližších. Jak je přitahovali nevhodní a toxičtí partneři. Jak začali poznávat sexualitu.
Nakonec celý film je především o lásce, která se projevuje péčí, zájmem, službou, a nakonec i odpuštěním. Přestože žádný z příběhů není jednoduchý, silná myšlenka, že to celé má smysl, je tou dominantní a povzbuzující pro celou společnost.
