Článek
Porod je záležitost žen. Přesně to je pohled, který dodnes převládá ve společnosti. A je postaven na logických základech. To žena je tou, která přivádí dítě na svět. A je dobře, že v posledních letech dostává více pozornosti.
Už totiž odmítáme povídačky některých našich prarodičů, kteří tvrdili, že za jejich doby si žena odskočila z pole porodit a za pár hodin už zase pokračovala v práci a že hlavně takhle je to správně. Není. Dnes se dostává ženám náležitá péče. A je to dobře.
Porodnice nabízejí nadstandardy, kde může s maminkou přespat i partner. Samotný porod pak může probíhat za doprovodu hudby, různých vůní, zvolené intenzity světla. Může být u něj přítomna porodní asistentka, kterou si nastávající maminka za vyšší tisíce platí. Existují možnosti sepsat si přání, která obdrží lékaři a snaží se tak mamince vyhovět.
Mluví se o poporodní depresi, dělá se osvěta v mnoha psychologických tématech s porodem a mateřstvím spojených. Péče o ženy je v tomto na opravu vysoké úrovni.
A pak tu jsou muži.
Ti, o kterých se vtipkuje, že jejich aktivita skončila u početí a zbytek je na ženě.
Omyl.
Porod a celý proces před ním i po něm je mnohdy těžší pro muže než pro ženy. Vysvětlím proč.
Sám mám dnes dvě děti. Nedávno se jednoho z nich zeptala ve školce učitelka, čeho se nejvíc bojí. A víte, co odpovědělo? Že se nebojí ničeho, protože ho vždycky ochrání tatínek.
Jasně, usmějeme se nad tím, že je to roztomilé. Tak jsem reagoval i já, když mi to učitelka s milým úsměvem sdělovala. Jenže došlo mi to až později. Role mužů je opravdu takto vnímána. Není se čeho bát, protože je tady tatínek, manžel, partner. Prostě pevný stabilní muž, fyzicky i emočně. Citlivý, ale zároveň válečník jako kterýkoliv starověký Sparťan.
Dítě ležící na matčině těle ihned po porodu
Jenže během porodu i před ním? Tam se z muže stává křehká skořápka. Takhle jsem to prožíval já a takhle to prožívalo spoustu mých kamarádů, kteří o tom jen nemluví nahlas.
Manželce praskla u druhého těhotenství voda. Věděl jsem, že musíme hned jet. Voda totiž byla poměrně hustá a zbarvena do zelena. A to mě vystrašilo. Napadlo mě možná nesmyslně, že se dítě nehýbe, protože jsem měl za to, že prostě zelená není dobře. Později nám lékař řekl, že šlo patrně o smolku. Tedy první stolici dítěte, která je běžně vylučována až po porodu, ale nemusí to být pravidlem.
V ten moment jsem telefonoval do porodnice, že jsme s manželkou na cestě. Nebyl jsem schopen říct ani své jméno. Třepal jsem se. Svírala mě bolest. Ohromně jsem se bál. Když se v porodnici za manželkou zavřely dveře, čekal jsem asi dvacet minut v čekárně sám. Věděl jsem, že mi přijde lékař nebo sestra oznámit, že je manželka v pořádku, ale dítě se nepovedlo zachránit. Ve svých představách jsem se jako ateista modlil k Bohu, že budu dávat klidně půl svého příjmu doživotně na charitu, když pomůže.
Dítě bylo v pořádku. Manželka ho porodila zdravé. Já ji u toho držel za ruku. Ona by tedy spíše (a správně) řekla, že to ona držela za ruku vlastně mě. Měl jsem větší strach než ona. Dokonce mám za to, že jsem prožil i větší fyzickou bolest, i když na toto téma existuje také spoustu vtipů. Kdy muži byli připojeni na jakýsi simulátor porodnách bolestí a zpravidla nevydrželi ani zlomek bolesti, co běžně prožívají ženy.
„Pro tebe to bylo těžší než pro mě, že?“ zeptala se mě pár týdnů po porodu manželka. S pochopením a se soucitem. A myslím, že ani nečekala odpověď. Oba jsme ji totiž moc dobře znali.
Mým záměrem není ukrást pozornost ženám. Naopak. Ženám náleží na prvním místě. Může být ale užitečné ji rozšířit i na muže. I ti mnohdy trpí. A mnohdy víc. Cítí se bezbranní, nechávají přírodu dělat své a musí jen pasivně přihlížet. Vidět trpět někoho blízkého je obrovské utrpení.
Je to trochu jako když se do rodiny narodí nemocné dítě. Všichni automaticky soustředí pozornost právě na něj, zatímco ten zdravý sourozenec strádá. Ten to přeci musí zvládnout. Je na tom objektivně lépe, myslí si většina. Ale nemusí to tak být. Může trpět stejně. Nebo i víc. Protože se jeho bolest přehlíží.
Proto tento text. Porod se týká i mužů. I muž se může bát. Muž také zpravidla zažívá strach, bolest a zoufalé trápení. Jen si neřekne o pomoc a pochopení. Ve skutečnosti ji ale potřebuje také.
